RECENZE: Slobodná Európa, Bez ladu a skladu a nejlepší chvíle dne s letitými kámoši

Domluvili se loni v Bratislavě, na tradičním koncertu Slobodné Európy. Ta si na ně rok co rok zve kapely, kterých si váží, a loni došlo na kamarády z Trenčína. Slovo pak dalo slovo a v následujících týdnech jejich manažeři naplánovali turné na letošní jaro.

Přestože si jsou obě kapely žánrově docela vzdálené, lidské souznění a nesporně i to, že si největší slávu užily na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, způsobily nejenom divácký zájem o koncerty, ale též dobrou náladu na nich. V Paláci Akropolis bylo plno a vlídno.

Bez ladu a skladbu jsou výraznými představiteli předrevolučního československého undergroundu. Čeští zástupci toho žánru byli v osmdesátých letech dravější, zatímco oni stoupli na pódium, nezastřeli své středoškolské vizáže, využívali mnohdy repetitivní hudební postupy a v písních se vysmívali tomu, co se kolem nich dělo. V jejich nejpůvodnější hudbě byla jistá zarputilost, v textech tajemství i vtip.

Do Prahy přijeli vyzbrojeni nadhledem, prostou radostí z bytí na pódiu a stále i tím vtipem. Přestože hráli písničky, jejichž datum vzniku sahá do minulého století, zaranžovali je tak, že jejich aktuální zvuk minulost vskutku připomene, leč je dostatečně přijatelný i v současné hudebně pestré a jistě tolerantnější době.

Zpěvák Michal Kaščák na pódiu dával k dobru historky z minulosti, do bicích tloukl Richard Rybníček, bývalý ředitel Slovenské televize a v posledních letech starosta města Trenčín, a na baskytaru hrál Peter Kaščák, primář a přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Trenčín, maratonský běžec a zpěvákův bratr.

Jinými slovy, tahle kapela se už muzikou neživí. Když se ale jejích šest členů sejde a začne příkladně vzpomínat na staré časy, je to příjemné odhalení její původní osobitosti nahlížené již s úsměvem zkušenějších. V Praze k tomu ještě přibyly nápadité a výtvarně zajímavé projekce, které vystoupení dodaly váhu.

Slobodná Európa je na scéně pilnější, momentálně hrává nějakých pětatřicet koncertů ročně. V Paláci Akropolis přišla na pódium, její hráči popadli nástroje a hned s prvními akordy vytvořili pořádně hutný sound, který jediný přímočarému rokenrolu sluší.

Své dosud poslední řadové album Štvorka, tedy čtvrté v pořadí, vydali před deseti lety. Stejně jako na těch předešlých, i na něm zpívají o tom, co prožívají, cítí a vidí. Nabízejí to v úhledném melodickém balení a v prezentaci velice autentické. Drobné chyby koncertní živelnost zkrášlují a to, že v podstatě od začátku do konce přítomní fanoušci s kapelou všechny kousky zpívali, je odměna za to, že se muzikantům daří psát uvěřitelné písničky.

Již s otevřením klubových vrat se páteční pražský večer stal bezprostředním setkáním kámošů na pódiu s kámoši pod ním. Být na něm znamenalo užívat si nejlepší chvíle celého dne.