Článek
Dvořákova violoncellového partu se ujala salcburská rodačka Julia Hagen a u klavíru se usadil ruský virtuos Alexandr Malofejev. Julia Hagen v Dvořákově koncertu od prvního okamžiku oslovila posluchače v Rudolfinu oblým, sametovým, uchu lahodícím tónem svého nástroje a s neslýchanou vřelostí, bez akcentů, se celou proslulou skladbou krásně prozpívala.
Jako by jen struny hladila, její hra se stala vědomou součástí orchestru a hudba byla panensky čistá a průzračná. Riccardo Chailly se svou Filarmonicou precizní řečí odhalil každou vrstvu autorovy partitury, aniž by ztrácela celistvost, jas a smysluplnost. Opravdu jedinečný zážitek v úvodu festivalu.
V Dvořákově Novosvětské Riccardo Chailly v tomto uchopení Dvořákovy hudby pokračoval ve stejných šlépějích, hra orchestru působila nesmírně kultivovaně, flexibilně a plasticky. Fascinovala melodičnost provedení, propracovaná dynamika, tempo i rytmus hry, promyšlenost každého detailu díla, zvuková vyváženost.
Neztrácela se ani linka dramatičtějších epizod, excelovaly dřevěné nástroje a dechy, v závěrečné části stejně tak žestě. Vše bylo nadýchané a zároveň strhující ve svém účinku.
Rachmaninova symfonická báseň Útes, která otevřela brány druhého vystoupení italských umělců, líčí vztah staršího muže s mnohem mladší ženou. Fantazijní zvukomalebná kompozice v podání Filarmonicy s Riccardem Chaillym zaujala svou romantickou rozevlátostí a sytou barevností s prvky až debussyovského koloritu a vytvořila představu o podobě nenaplněné lásky narážející na nepřekonatelný strmý útes reality.
Violoncellistka Julia Hagen při zahájení festivalu Dvořákova Praha 2026
V Rachmaninově málokdy uváděném klavírním koncertu č. 4 exceloval 25letý Rus Malofejev prostřednictvím své brilantní techniky a pozoruhodné úhozové jistoty v díle s jasnou rovnováhou partu sólisty a orchestru, prostoupeném romantickým patosem. Krásně vyzněla volná věta plná smuteční nálady a vlnu nadšení vyvolala virtuózní věta finální s úsečnou agresivní rytmikou, měnícím se tempem i výrazem, ve které dominoval mladý klavírista.
Večer pak uzavřela Čajkovského čtvrtá symfonie s motivem neúprosného osudu, se kterým nelze soupeřit. Dílo pochmurně melancholické s typickým autorovým lyrismem působilo pod úsporným gestem dirigenta jako hudební monolit s vrstevnatou dynamikou a přesným tempo-rytmickým rozložením. Doslova delikátní byly vstupy sólových nástrojů, fascinující, minuciózní drobnokresba pizzicata ve Scherzu a sugestivně působila dokonalá souhra orchestru ve strhujícím Finále.
| Dvořákova Praha, Rudolfinum |
|---|
| 5. a 6. 9. 2026 |
| Hodnocení: 95 % |
