RECENZE: Hlas Mariky Gombitové rozjasnil halové přítmí

Před rokem a několika týdny, po úspěšném vystoupení v Bratislavě, projevila dnes sedmašedesátiletá slovenská zpěvačka přání zpívat i v Praze. Loni tedy byly do naší metropole naplánovány dva velké koncerty, na nichž měla připomenout to, co před mnoha roky bylo, a načrtnout, co bude. Ohlásila totiž premiéru dvou nových písní.

Nakonec byl celý večer velkým zážitkem, nabídkou uvěřit, že se zázraky dějí, a pobídkou k tomu, aby se Gombitová na pódia vrátila trvale. Pokud totiž jde o její hlasovou formu, má ji vyladěnou.

Připomeňme, že jedna z nejtalentovanějších zpěvaček československé popové scény měla poslední listopadový den roku 1980 po návratu z koncertu v Brně autonehodu a ochrnula od sedmého obratle dolů. Od té doby byla odkázána na invalidní vozík a prožila si těžké roky jak po fyzické, tak psychické stránce.

Hudbě se nicméně věnovala dál, a byť z pódií zmizela, psala písničky a občas nějakou nahrála. Před diváky se začala vracet po roce 2015, za což jsou jí vděční. Úterní pražský koncert už byl plnohodnotný, trval více než dvě a půl hodiny, a byť v některých momentech Gombitová z pódia odcházela a nechala je k dispozici svým hostům, byl to bez debat její večer.

Volbu hostů se nesluší moc komentovat, protože si je vybrala sama a jistě k tomu měla důvody nezohledňující, zda budou pro program přínosem. Za zmínku nicméně stojí přítomnost folklórních Kandráčovců, s nimiž si zazpívala lidovou A ja taka dzivočka, či Jána Lehotského, který ji v sedmdesátých letech objevil pro skupinu Modus.

Hlavní zpěvaččinou snahou nicméně bylo zazpívat písničky tak, jak je fanoušci, v převážné většině pamětníci, znají. Členové její doprovodné skupiny si je moc neupravili, ona ctila původní melodie i aranže, a protože je ve znamenité pěvecké formě, všechny ty skutečnosti učinily koncert vydařeným.

Odzpívala jej s obdivuhodnou lehkostí, její hlas jiskřil, byl průbojný a mladistvý, jako by jej uběhlá léta vůbec neoslabila. Dechberoucí pak byly její výkony v písničkách Koloseum a Vyznanie, které jsou technicky náročně už jen při pomyšlení na ně, natož při interpretaci.

Gombitová k nim v závěru přidala i slíbené dvě novinky, ke kterým napsala hudbu a Kamil Peteraj, její dlouholetý souputník, texty. Elektroničtější dostala název Fantóm srdca, tradičnější a volnější Stúpanie.

Do jejího repertoáru, z něhož vysloveně prýští atmosféra hudby osmdesátých let, lépe zapadá druhá jmenovaná. První je spíše odskokem od její hudební řeči. Kdyby však měly být základem repertoáru pro příští desku, byl by pevný a navazující na vše dobré.

Když Gombitová dozpívala Vyznanie, které věnovala Karlu Gottovi, přičemž předtím poslala písničky i Miru Žbirkovi a Vašu Patejdlovi, diváci vyskočili ze sedaček a aplaudovali jí ve stoje. Udělali to i na rozloučenou. Nedostali totiž jenom vzpomínku na rozkvetlé časy, ale rovněž umělecký dárek od dámy, která se vrátila tam, kam patří. I s výbornou kapelou, dobře vymyšlenou scénou, slíbenými efekty a chytrým vizuálním doprovodem.

A už 30. ledna to celé přijede do O2 areny zopakovat.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Zem menom láska - Marika Gombitová