RECENZE: Blues Erika Claptona má všechny dobré přívlastky

Clapton proslul jako fenomenální kytarista a citlivý zpěvák. Disponuje ovšem také obdivuhodným katalogem melodií, které vyrašily z jeho hravosti. Ty, které převzal od jiných, pak vždy umně přizpůsobil svému vkusu, což v praxi znamená, že je nepokazil.

Písničky z jeho rejstříku jsou řemeslně dokonale zpracované, mají osobitou strukturu i texty. Řada z nich obsahuje složité či okázalé kytarové pasáže, v nichž Clapton nejenom dokumentuje svou hráčskou bravuru, ale i nevšední vášeň pro blues. Rád ho upravuje a umí mu vetknout nadčasovost, díky které působí jeho skladby i po letech progresivně.

Přijal bluesový slovník žánrových klasiků Roberta Johnsona, Buddyho Guye, B. B. Kinga i Muddyho Waterse. Špičkovým muzikantem se stal proto, že má schopnost obohatit ho o vlastní představy a bezchybná provedení.

Mnozí fanoušci ho milují za jeho rané skladby vytvořené s kapelou Cream (1966-1968), v nichž se snoubily lásky k blues a jazzu. Jiní ho oceňují za divoké bluesové počiny vytvořené ve skupinách Blind Faith nebo Derek And The Dominos z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, další si ho váží pro jeho tvorbu ve druhé polovině sedmdesátek a jiní zase za následující strukturovanou sólovou kariéru. Na konci osmdesátých let si při ní vzal elegantní oblek, čímž si definitivně vydobyl místo mezi kytarovou aristokracií.

Žádný z fanoušků v pražské hale během Claptonova koncertu neostrouhal. Byla to působivá cesta dílem stylového mistra, které je rozprostřené mezi generacemi.

Na úvod připomněl píseň Badge od Cream. Následně sahal ke coververzím, aby publikum napořád rozzářil při I Shot The Sherriff, předělávce skladby jamajské reggae kapely The Wailers. V jejím čele stál král toho stylu Bob Marley.

Po ní vyměnili muzikanti elektrické nástroje za akustické. Do té části vystoupení se vešly i Claptonovy klasiky Golden Ring a Tears In Heaven, stejně tak Layla, kterou si přenesl z repertoáru svých Derek And The Dominos.

Při elektrickém finále už muzikanti popouštěli uzdu svému mistrovství, kupili za sebe znamenitá sóla, natahovali skladby k úctyhodným délkám a nechali vokalisty, aby se předvedli také. Základní část koncertu vyvrcholila písni Cocaine od amerického písničkáře J. J. Calea.

Kdyby Clapton a jeho kapela na pódiu působili profesorsky a vlažně, s ohledem na jejich slávu i věk by jim to prošlo. Uspět by jim pomohly i pozoruhodné projekce. Oni ale byli nadšení a energičtí. Každé jejich blues bylo šťavnaté, živelné a disponovalo ještě mnoha dalšími pozitivními přívlastky.

A ač Claptonův hlas poznamenal čas a v některých momentech byl příliš „tenký“, emoce, které nesl, byly nepřeslechnutelné.