RECENZE: Australané Tame Impala přivezli hudbu, která byla občas i vidět

Parker, který byl předtím v čele psychedelických The Dee Dee Dums, formuje své skladby libovolně dlouho a vydá je, až když jsou z jeho pohledu stoprocentní. Ponechává přitom stranou jejich profesní dokonalost, nemá k ní totiž otrocký vztah.

Co nabízí, není strojově přesné. Zvuky se v tom však rafinovaně prolínají, živé nástroje si notují s elektronickými, pěvecké linky souzní v týmovém duchu s těmi i těmi a výsledný zvuk je tu více, tu méně psychedelický, ovoněný popem, rockem, alternativou i tanečním rytmem. Podle toho, v jaké době skladba vznikla.

Zatímco prvním dvěma deskám (Innerspeaker z roku 2010 a Lonerism z roku 2012) dominoval psychedelický rock, Currents z roku 2015 lákala kombinací psychedelie, citu pro melodii, emocí a zvukového perfekcionismu.

To se nepodařilo zopakovat na albu The Slow Rush (2020), které se pohybovalo na hranici mezi tím, co fanoušci Tame Impala už znali, a snahou vytvořit elektroničtější dílo. Loňská novinka Deadbeat je ale opět událostí. Nese silnější posun k elektronické hudbě a syrové klubové skladby, které připomínají návštěvu v dobrém tanečním klubu chvíli po půlnoci.

Naživo do toho zásadně vstupuje i vizuální zážitek. V pražské O2 areně bylo pódium odražené od zadní části haly, aby vynikl jeho kulatý tvar, a bylo průhledné, takže zářilo do tmy. Nad ním visely baterie světel a laserů, které spolu s projekcemi vytvářely rej barev. Jestliže Parker v souvislosti s koncerty hovořil o „malování zvukem“, předvedl to dokonale.

Po pár minutách bylo evidentní, že cílem koncertu není ani tak to, aby si fanoušci hudbu užili sluchem, nýbrž aby to ve velké míře činili zrakem. Netýkalo se to zdaleka všech písní, ale když se světelná mináž rozzářila, bylo to dechberoucí.

Stala se oknem do Parkerova hudebního světa, a bylo na lidech, jestli měli při jeho braní na vědomí hlavu vzhůru, anebo hleděli pod sebe a jen tančili.

Hudba projektu Tame Impala jako by byla pokryta jakýmsi průhledným filtrem. Skladby naživo totiž ani v nejmenším nedisponují tím, čemu se říká průzračný zvuk. A poznat, jaký je Parkerův skutečný zpěv, je prakticky nemožné, protože jeho hlas neustále přijímá nějaké zvukové efekty.

U řady písní, zejména ve druhé části večera, se melodie ani v takovém sousedství neztratily. Stejně tak to ale někdy působilo dojmem, že si tvůrce i fanoušci myslí, že strohý rytmus je sám o sobě píseň. Tahle nevyrovnanost je i na deskách Tame Impala, takže to, že se propsala do koncertu, nebylo překvapivé.