Neumím skládat písně s ambicí, že budou komerčně zajímavé, říká zpěvák Ondřej Ruml

V hudbě jsem vždycky hledal a objevoval. Bavilo mě, že jsem byl sám pro sebe pestrý, užíval jsem si to, je to zábavné. Prošel jsem si řadou období. Úplně na začátku jsem hrál na banjo bluegrass.

Když jsem přišel do Prahy na konzervatoř, začaly mě zajímat jazz, soul a funk. No a potom jsem potkal textaře Michala Horáčka a zjistil jsem, že mě baví jít na dřeň textům, hledat témata a zpěvem je předávat dál. To mi v jazzu nebo swingu chybí.

Před několika lety jsem začal hrát v pražském Divadle Komedie v muzikálu Lazarus od Davida Bowieho. Ponořil jsem se do jeho hudebního a textového světa a zjistil jsem, že mě tahle místa dost přitahují.

Nejsem žádný velký znalec jeho tvorby. Kdybyste se mě začal vyptávat na jeho jednotlivá alba nebo významy textů, asi bych nevěděl. Přitahuje mě ale jeho vnímání světa v kombinaci pop artu, art rocku a elektronické hudby. Je to pro mě v určitém smyslu inspirace.

Chtěl bych s písničkami z něho vystupovat v klubech, sálech i na festivalech a třeba najít i jiné publikum než to, které na mě doposud chodilo. Když se mi spektrum mého obecenstva podaří rozšířit, budu samozřejmě rád.

Ano, vždycky. Jedinou výjimkou byla reklama pro McDonald’s, kterou jsem dělal asi před patnácti lety. To ale bylo z jiných důvodů.

Tenkrát to za to stálo, byl to jistě významný přivýdělek. Dnes už ale práce na reklamách není tak finančně výhodná.

Na mém účinkování v té reklamě bylo ještě zajímavé, že po mně zadavatelé chtěli, abych v ní zpíval hlasem Elvise Presleyho. Imitoval jsem ho, takže mě v té reklamě vlastně nikdo nepoznal.

Byl to pro mě šok. Byl jsem totiž v první chvíli nemile zasažen tím, že Dan nemůže zpívat, jelikož má problém se sluchem. Také to však pro mě byl trochu splněný sen.

Ano, doslova, jakkoli mohu upřímně říct, že bych si nikdy netroufl snít o tom, že zpívám místo Dana Bárty. Před asi deseti lety jsem si s J.A.R. poprvé zazpíval v rámci nějakého hostování. Bylo to samozřejmě i s Danem.

A zanedlouho jsem měl živý sen o tom, že na nějakém koncertě s nimi zpívám místo něho. Probudil jsem se a říkal si, že se mi zdála teda pěkná blbost. Deset let se pak nic nedělo, na ten sen jsem skoro zapomněl. Jenže potom mi zavolal Roman Holý, kapelník J.A.R., a řekl mi, že Dan má problémy se sluchem a oni by ho potřebovali dočasně nahradit.

Fantastické. Všechny koncerty byly radostné a snové, i když na konci už se v kapele odehrávaly věci, které radostné nebyly.

Přišel jsem v době, kdy bylo všechno relativně v pohodě. O tom, že jde Ota do politiky, se všichni dozvěděli až z novin a museli se k tomu postavit. Protože si nedovedli představit, že na dalších koncertech budou vystupovat s někým, kdo kandiduje do vysoké politiky, tak se s ním rozešli.

Bylo jedno, za jakou to bylo stranu. Nechtěli si připadat jako kapela, která dělá někomu politickou kampaň. Zároveň chtěli odehrát naplánované koncerty.

Názory a nápady se měnily. Jednu chvíli se uvažovalo i o téhle variantě. Ale netrvalo to dlouho. Myslím, že si kluci uvědomili, že bez Dana by to prostě nebyli J.A.R.

Před asi třiceti lety jsme ve škole měli kapelu, která měla ambici skládat a hrát příjemné poprockové písničky tak, jak to dnes dělají třeba Mirai nebo Chinaski. Chtěli jsme být populární i slavní, a kvůli tomu jsme se snažili skládat hity.

Ono to ale nešlo. Nebyli jsme schopni napsat takovou pecku, do které by se lidi zbláznili na první dobrou. Já si tenkrát uvědomil, že jakmile skládám písničky s tím, aby byly komerčně zajímavé, je výsledek neupřímný, neautentický a prostě špatný.

Myslím si, že oni takové písně skládají upřímně a přirozeně, protože je to prostě jejich styl a přesvědčení. Nedělají to za účelem složit hit, ale napsat prostě dobrou pecku. A tak to mám i já, jen mám o těch písních asi jinou představu.