Článek
Co pro vás role kurátorky Dvořákovy Prahy znamená?
Především velký závazek a výzvu. Ale když cítíte důvěru vedení tak skvělého festivalu, není možné se rozhodnout jinak. Zároveň je to obrovská radost ze svobodného vytváření dramaturgie všech čtyř písňových koncertů.
Jak program vznikal?
Mým cílem nebylo uvést všechny Dvořákovy písňové cykly, ale provést ty známé v netradičním pojetí a méně známé buď v originálním znění či úpravě. A to ve spojení s dalšími skladateli světové písňové literatury té doby.
Už dlouhou dobu jsem toužila zpívat Dvořákovy písně nejen s klavírem, proto jsem jeho nejznámější písňové cykly Milostné písně a Cigánské melodie zařadila do prvního koncertu v úpravě pro orchestr, kterou speciálně pro festival vytvořil skladatel Jiří Gemrot. Druhý koncert propojuje dílo Dvořáka, Brahmse a Griega. Název toho třetího Dialogy Vltavy se Seinou ukrývá spojení Dvořáka a jeho francouzských kolegů.
Věřím, že právě tento koncert bude třešničkou na dortu. Zazní na něm písně, které se u nás, až na pár výjimek, ještě nehrály. Večerní tematiku jsem zařadila do posledního koncertu, kde vedle Dvořáka jsou i jeho čeští kolegové a pokračovatelé.
Čím je pro vás interpretace písní přitažlivá?
Písně jsou potravou pro mou uměleckou duši a dotvářejí mou pěveckou osobnost. Během studií zpěvu jsem se dlouho nesměla k velkým operním áriím ani přiblížit, zato jsem nacházela krásu v písních. Kvůli nim jsem tím, čím chci být.
Mohu jim vtisknout něco ze sebe a zároveň být sama sebou. Při zpěvu písní je člověk nejobnaženější a na malé ploše lze zaznamenat obrovské emoce, vývoj i vyzrálost interpreta. Myslím si totiž, že vývoj, nejen hlasový, ale mentální a především emocionální, je podstatou našeho bytí.
Díky němu mohu přistupovat k textu stále nově, docenit jeho závažnost nebo ho naopak odlehčit, přidat další vrstvu, je to nikdy nekončící proces. Miluju operu, když je precizně provedená, stejně jako vokálně instrumentální díla. Ale písně jsou můj svět. Má malá mikrodramata.
Kateřina Kněžíková vystoupí na čtyřech koncertech Dvořákovy Prahy.
Antonín Dvořák spolu s Leošem Janáčkem a Bohuslavem Martinů patří k vašim hudebním láskám. Čím vás tak úzce oslovují?
Každý z nich, přitom naprosto jiným způsobem, ve mně rozeznívá stejnou emoci, podobně jako Gustav Mahler. Snad je to originalita a hloubka jejich tvorby, ale spíš cosi nepopsatelně dojemného a magického, co mě oslovuje. Propojení nástrojů, barva, nezvyklé harmonie, vyznění celku.
Jakou roli ve vaší pěvecké přípravě hraje text písně?
Základem je pochopit text v jeho čiré podstatě s nejužším hudebním propojením. Není nic krásnějšího než objevovat skladatelovy myšlenkové pochody při zhudebňování textu.
Jsou to drobnosti v harmonii, které nám cosi napovídají, citlivé tóny podtrhující význam slova a spousta dalších dynamických a výrazových maličkostí. U písní jde text ruku v ruce s hudbou. Snažím se registrovat každou nuanci a hledat co nejvíce barev.
Co je na interpretaci písní nejtěžší?
Především časová náročnost. Jsou to hodiny studia textu i hudby a stálé nacházení dalších vrstev. Písně dají člověku hodně práce, ačkoli nejsou tak rozsáhlé.
Já ale tohle vyhledávám a dělá mi to radost. A pokud mám k sobě inspirativní hudební partnery, není o zážitek nouze.
Kdybyste si měla zvolit jedinou Dvořákovu píseň, která by to byla?
Absolutní lásku chovám k písni V té sladké moci očí tvých z jeho Písní milostných. Je to upřímné vyznání lásky správně mířenými slovy. Beze spěchu, v zastavení cvrkotu světa.
Jinak teď doceňuju méně uváděné písně z Dvořákových cyklů Písně na slova z Rukopisu královédvorského anebo Čtvero písní na slova Gustava Pflegra Moravského. Jsou to opravdové skvosty a jsem šťastná, že jsem je mohla zařadit do programu.
Zpíváte si písně i doma se svými dcerami?
S dcerami si rády notujeme, ale většinou to jsou jejich písničky. Starší Adélce občas utkví i nějaká operní melodie a tu pak opakuje, ale jinak jsou to konzumentky jiného žánru. Tím mně ale rozšiřují obzory.
