Článek
Možná někomu přijde přehnané udělit Řád bílého lva občanské skupiny 2. třídy Zdeňku Svěrákovi, zejména když v roce 1999 obdržel z rukou prezidenta Havla Medaili Za zásluhy III. stupně (to je stupeň nejnižší). Ale: Svěrák je specifický úkaz české kultury posledního více než půlstoletí.
Spojuje v sobě chytrost a lidovost, v rámci možností takové produkce přinesl početným zástupům několika generací diváků či posluchačů zábavu a potěšení bez podbízení. To je víc než dost.
Svěrákovi schází necelého půl roku do devadesátky. Jen o málo mladší je muzikant Jiří Tichota, v pětaosmdesáti letos v dubnu zemřel herec Alois Švehlík, v témže měsíci oslavil osmdesátiny brněnský divadelník Petr Oslzlý. Tito tři muži se nyní stali nositeli Medaile Za zásluhy I. stupně. Je evidentní, že zásluhy každého jednoho na jeho poli jsou nezpochybnitelné.
Ale o koho a co mi jde v letošním výčtu uměleckých laureátů především: o skutečnost, že tutéž medaili obdrželi i herečka Anna Geislerová a dirigent Jakub Hrůša. Oba jsou čtyřicátníky. Určitě neřekli ve své tvorbě poslední slovo. Naopak, jsou na vrcholu. Nevystřelili na něj, propracovali se k němu (Hrůšovi již v roce 2011 předpovídal časopis Gramophone hvězdnou budoucnost).
Jistě by šlo jak u Geislerové, tak u Hrůši s vyznamenáním takzvaně ještě počkat. Ale proč vlastně? Medaile Za zásluhy nemusí být nutně „na odchodnou“, zásluhy lze přece mít klidně ve čtyřiceti i dříve – viz pětatřicátník Josef Průša, inovátor a podnikatel v oblasti 3D tisku, který medaili letos právem obdržel také.
