Článek
Několik zdejších médií zveřejní Fotografii roku, výjimkou je, když se objeví galerie vítězů v jednotlivých kategoriích. Bývalo tomu jinak. Vycházely komentáře, zda ten či onen snímek si absolutní vítězství zaslouží, jaké jsou jeho obrazové, zpravodajské i etické kvality. To je pryč. Proč?
Nejsou peníze, není zájem. A dlouho nikdo z ČR ve světové soutěži neuspěl. Jako kdyby se pro nás WPP postupně odehrávalo na jiné planetě. Zatímco řadu let po roce 1989 byla Praha pravidelně jednou z výstavních zastávek přehlídek vítězů World Press Phota, v tomto desetiletí ze seznamu vystavujících měst zmizela.
Jistě, dnes není nic snazšího než si na internetových stránkách WPP oceněné snímky prohlédnout. To ostatně doporučuji. Ovšem něco zcela jiného je, když zvětšeniny fotografií jsou ke spatření v galerii či jiném veřejném prostoru – to je „průsak“ do společenského vědomí násobně vyšší.
Když už si tedy WPP prohlížet na internetu, pak obzvláštní pozornosti z letošního ročníku doporučuji práce z kategorie Dlouhodobé projekty, kdy fotografové roky dokumentují daný námět. A také: letos je autorkou Fotografie roku Carol Guzyová z agentury ZUMA Press; dokumentovala počínání amerického Imigračního a celního úřadu (ICE).
Na okraj: autorem letošní české Fotografie roku je Lukáš Kaboň – a muž jím byl pokaždé ve více než třicetileté historii tuzemské soutěže.
