Článek
Kolega Hulec mi odvětil, že se o to pokusil. Zašel do jednoho známého soukromého divadla, zhlédl některé tituly, jenže nenalezl klíč, jak o tom psát. Vysvětloval mi, že mu to vlastně ani nepřišlo jako divadelní inscenace, nýbrž cosi jako představení na jevišti: minimalistické kulisy, jednoduché svícení, populární herci.
Trochu jsem pochyboval. Když jsem nedávno obdržel pozvánku od jedné takové scény, řekl jsem si tedy, že bych se sám mohl pokusit o takovou sondu a daný titul by mohl být začátek drobné reflexe v médiích sice „neviditelných“, ale navštěvovaných záležitostí.
Nic a nikoho jmenovat nebudu, bylo by to nefér; běží o princip. Zkrátka: ten kus byl podle mě strašný. Vyčpělá hra, herecké výkony jako z druhořadé TV inscenace, unavený humor, publikum se fakticky moc nebavilo. Ovšem známé tváře! Kolegu Hulce jsem v tu chvíli pochopil.
Co z toho plyne? Divadelní život je „neprostupně“ rozdělen. Jsou zde divadla, jejichž tituly se téměř pravidelně recenzují, z nichž si ta část veřejnosti, která se o divadelní umění aspoň trochu zajímá, dělá představu, co se děje, co (ne)stojí za vidění.
Vedle toho existuje skoro průmysl divadla „pro lidi“, ryze komerční produkce. Asi běží o dost namáhavý byznys stojící na tom, že návštěvníci sáhnou do peněženek pro sumu dvakrát či třikrát vyšší než ti, kteří zajdou na „alternativu“ o pár ulic dál. Lze to číst i tahle: jde o drobný příklad rozparcelovanosti současné společnosti.
