Článek
Vznikají-li za soukromé peníze, bez státní podpory, která by měla poskytovat granty umělecky cenným projektům, je vše v pořádku. Ať si výstřední, ale svým způsobem produkčně schopná Toulová točí, co chce. Nechme to být, nechme ji žít.
To se u Deníku shopaholičky nestalo. Na film se vrhlo hned několik renomovaných kritiků v takzvaných velkých médiích (například Kamil Fila v Deníku N) a procvičovali si na tomto dílku svůj ostrovtip. Poukazovali na všechny nelogičnosti a jiné prohřešky.
Média vymezila tomuto produktu prostor a pozornost, které mu nepřísluší, které si nezaslouží. Veřejný zájem jej demaskovat tu totiž žádný neexistuje. Jediné vysvětlení pro to mám, že se redakce rozhodly, že se to bude číst, takže recenzentům daly volnou ruku, ať si to užijí.
Je to však snadná a marnotratná střelba. Psal jsem v tomto sloupku předminulý týden, jak jsem zašel na premiéru v jednom pražském komerčním divadle s úmyslem zkusit ten titul glosovat. Ale byla to za mě prostě šmíra a přišlo mi, že nemá cenu se o ni „efektně“ otírat. Co tam psát: že hráli mizerně a zábavné to taky nebylo?
Česká divadelní kritika je v situaci, kdy vzhledem k celkovému množství produkce nestačí reflektovat vše, co by za odbornější, kontextuální zhodnocení stálo. A to samé platí pro filmovou, televizní a streamovací nabídku v jejím úhrnu. Honit si triko na Evě Toulové je za takové situace zbytečnost, ba malost.
