Článek
Do Židovského muzea v Berlíně chodím pravidelně. Architekt Daniel Liebeskind pro něj navrhl budovu, která vypráví sama o sobě. Můžete se v ní hladce ztratit, procházíte tmou, vnímáte předměty, jež kdysi patřily „těm Židům“, včetně „těch našich, českých a německých“.
Tamní expozice se dělí na tři části: kontinuitu, exil a smrt. Od svého otevření (9. září 2001) se stále mění. Už nejde „jen“ o Židy. Najdete tam další a další národy, etnické skupiny, které někdo označil za méněcenné, aby vzápětí zahájil jejich likvidaci.
Největším „hitem“ je tak roky právě památník obětí bez tváří. Na zemi jich leží deset tisíc. Izraelský umělec Menashe Kadishman (1932-2015) instalaci nazval Spadané listí (Shalechet), najdete ji v části Memory Void (Prázdnota paměti).
Pravidelně do ní vstupují studenti, žáci, ale také dospělí. Cíl podobných, organizovaných exkurzí je zřejmý: aby mladí viděli, slyšeli, vnímali, že nenávistná slova nebývají prázdná, že akceptování urážek ve veřejném prostoru, šíření nenávisti vůči jakékoli skupině obyvatel není v pořádku.
A že když přijme tyhle menšinové výstřelky většina, přicházejí téměř s jistotou (dříve či později) zákazy vstupů do kin, parků, omezování občanských práv, následně řízené genocidy, války, etnické čistky, vraždy a loupeže…
Deset tisíc tváří. Instalace, kterou v berlínském Židovském muzeu vytvořil Menashe Kadishman.
Než udělám první krok do kovových tváří, napadne mě, zda si tohle uvědomují i současní politici. Zda někdy vůbec byli na místech, která tyhle tragédie připomínají, zda by skutečně, v realitě, šlápli do tváří „méněcenných lidí“, k nimž kvůli své profesi, tedy spíše díky těmhle slovům šířeným vrcholnými politiky, dlouhé roky patřím. Zda někdy čtou reakce, v nichž tyhle věty bobtnají, sílí.
Vážně tu souvislost nikdo nevidí? A co se musí stát, aby se podobné „výstřelky“, jak o nich v souvislosti s koaličními partnery často mluví současný premiér Andrej Babiš (ANO), přísně trestaly? Na co ještě vlastně všichni čekáme?
Možná by ke změnám (aspoň malým, u některých) stačilo, aby Babiš vzal celou vládu na výjezd právě do Židovského muzea v Berlíně. Prošli by se všichni ministři po obličejích? Šlápli by do nich s (ne)chutí? Vadily by jim jejich „pláč“, křupání, jako některým školákům a studentům? Došlo by jim vůbec něco?
