Článek
„Letos je slovenská kultura ve znamení Karla Duchoně, 75. výročí jeho narození a 40. výročí jeho úmrtí. Měli bychom si ho proto připomínat důstojně a s úctou,“ psalo se v médiích v jednom z komentářů.
„Nechápu tvůrce filmu, proč se z drtivé části zaměřili na negativní stránky Karla Duchoně,“ stálo v jiném z četných novinových komentářů. Čtenářská anketa na jednom ze serverů (Topky.sk) vyzněla obdobně.
Bebjakův Duchoň není žádná dehonestace zpěváka. Prostě měl velký talent, a ještě větší sklon k pití alkoholu. Když někdo zemře v pětatřiceti letech na následky pití, těžko o takové osobnosti natočit film a dělat, že to nebylo tak žhavé. Jako kdybyste psali knihu či točili film o Jimu Morrisonovi a popírali skutečnost, že frontman kapely Doors své tělo devastoval drogami a alkoholem.
Bebjak vykreslil nejednoznačnou figuru popové hvězdy vláčenou svými běsy a tlačenou politickým režimem. Dokonce Duchoně i heroizuje. V pasáži, kdy zpěvák interpretuje ve francouzském Cannes píseň V dolinách. A závěrečnou scénou, v níž je v dynamickém reji nesen tanečníky a tanečnicemi, mu vzdává svého druhu hold. Je to smířlivý konec, jenž říká: Je škoda, že zemřel tak mladý.
Mnohým Slovákům tohle nestačí. Byl to pro ně hrdina, který rozdával radost a podle toho se mají filmaři chovat. A ani ta doba nebyla tak zlá, jak se nám pan režisér snaží namluvit. Poněkud mě z toho mrazí, přiznávám se.
