Článek
Citace pochází z přednášky Umělec a jeho doba, kterou v prosinci 1957 ve švédské Uppsale pronesl tehdy čerstvý laureát Nobelovy ceny za literaturu Albert Camus. Text nyní poprvé v českém překladu (Denise Molčanova) vydalo pražské Centrum současného umění DOX.
Dneska už téměř sedmdesát let stará esej pochopitelně nese některé znaky své doby, ale současně promlouvá s naléhavou aktuálností. Obsahuje podnětů na celé sympozium! Ve sloupku nelze než naznačit, kudy třeba by mohly vést úvahy.
Camus se zamýšlí nad pochybnostmi jímajícími umělce jeho doby. Má za to, že umění pochybuje více než kdy jindy o sobě samém, o svém smyslu uprostřed společnosti.
„Není umění pouze lživým přepychem?“ – zní podle Camuse neodkladná otázka. A má-li umělec nějaké výsady, stydí se za ně, dodává; optimismus tvůrců minulých epoch „již dodýchal“. Přitom literatura měla v roce 1957 v evropském civilizačním okruhu o poznání výsadnější postavení než dnes.
Camus poznamenává, že spisovatelé jsou napadáni, když k věcem veřejným promluví, ale i když mlčí – to je jim pro změnu vytýkáno ticho. Realita Česka v roce 2026 je tato: Spisovatelé ve společenské diskusi nikoho nezajímají a když náhodou některý z nich něco pronese, hned mu nejhlasitější politici vytyčí hranice: Piš si, pisálku, ale do ničeho nemluv.
