Fotoautomaty: Kouzlo černobílé fotky z ulice

Dvě mladé turistky chvíli zkoumají, jestli je lesknoucí se hliníková budka ta, kterou hledaly, pak odsunou závěs, pročtou si návod, vtěsnají se na kulatou stoličku a závěs za sebou zase zatáhnou. V krátkých intervalech ozáří vnitřek čtyři záblesky.

Číslo čtyři je pro technologii fotoautomatů zásadní. Za čtyři eura se po čtyřech blesknutích dočkáte čtyř fotografií zhotovených za čtyři minuty. A to pěkně postaru, klasicky, analogově, černobíle, zkrátka způsobem zdánlivě dávno překonaným. Pokud nemáte eura, dá se zaplatit 80 korunami nebo kartou, protože nějaký ten ústupek moderní době přece jen musí být.

„Je to super. Našly jsme to na TikToku, kde je to hodně populární,“ doplňují se obě dívky, Belgičanky Emily a Charlotte, které podnikly několikadenní výlet do Prahy.

„Možností, jak si udělat fotku jako na občanku, je hodně, ale ne černobíle. Řekly jsme si, že se sem musíme podívat,“ svěřují se, zatímco čekají, až jim otvor na čelní straně vydá výsledek jejich krátkého pobytu uvnitř.

Pohled na pásek se čtyřmi fotkami o velikosti pasovek odhalí, že při prvním záblesku ještě nebyly nachystané, proto je na úvodním snímku zachycena jen Emily. Rozesměje je to, ale dlouho neváhají, znova se schovají za závěs, přiloží kartu ke čtečce a nechají si vyrobit ještě jeden suvenýr.

Čtyři černobílé pasovky, toť vše, dalo by se říct. Kdo by o to v době takřka dokonalých digitálních barevných fotografií stál? Kupodivu spousta lidí.

„Hodně se tu fotí mladí. Pro někoho, komu je dnes dvacet, to může být jediná opravdová fotka, protože ostatní mají v mobilech. To je jeden z důvodů, proč mi přijde zajímavé udržet to při životě,“ říká dvaačtyřicetiletý Petr Šesták, spisovatel, fotograf a spoluautor návratu klasických fotografických automatů do ulic. Díky projektu FotoAutomat dostávají v dílně ve městě Chartres asi 100 kilometrů od Paříže nový život už vyřazené kabinky, ale stejně tak tu vznikají nové, byť vybavené původními technologiemi, protože nové součástky už nikdo nevyrábí.

„I já mám občas problém sehnat klasický film, protože jsou vyprodané,“ konstatuje Petr Šesták. Francouzské webové stránky mezinárodního počinu, k němuž se Petr před lety připojil, jej označují jako filozofa-technika, což je vtipné i trefné, neboť takový člověk potřebuje jak zápal pro věc, tak zručnost.

Fakt, že inspiraci pro návštěvu budky, která se nachází u Nové scény Národního divadla, poskytla belgickým turistkám videa na sociální síti TikTok, je důkazem, že tahle technologie není jen pro nostalgiky.

„Legrační je, že mladí často hledají obrazovku, do které by ťukali a navolili si, co jim z toho vyleze. Mně se ale líbí, že to je předmět, do kterého musíte vynaložit trošku tvůrčí energie, abyste pochopili, jak funguje,“ říká Petr Šesták a vysvětluje, že ačkoli je uvnitř návod, ne každý ho čte.

Návštěvníci jsou proto nejvíc zaskočeni tím, že přístroj pracuje sám a že si nanejvýš mají nastavit stoličku tak, aby měli objektiv ve výšce očí. Klasická fotografie se přitom veze na nové vlně zájmu, lidé znovu objevují analogové přístroje.

„Nechtěli jsme ale jen srandu pro turisty,“ hovoří za sebe i francouzské přátele, kteří s oživováním těchto strojů začali asi před patnácti lety. I ti ale „opisovali“ od německých kolegů, neboť budky kdysi sloužily v mnoha světových metropolích a iniciativ za jejich zachování funguje víc. Podle odhadu těchto nadšenců se totiž na celém světě nachází už méně než padesát funkčních fotoautomatů.

„Ne všechny jsou v ulicích. Jednu si třeba do svého ateliéru pořídil návrhář Karl Lagerfeld, který v ní fotil svoje hosty z řad celebrit,“ zmiňuje Petr Šesták.

První ze dvou pražských zařízení instaloval před nástupem pandemie. Nejdřív pro něj našel místo v Národní galerii, pak jej přesunul na dvůr kulturního a společenského centra Kasárna Karlín. I bez turistů v době uzávěr si našel své příznivce mezi obyvateli hlavního města.

„Je to oživení veřejného prostoru. Dává mi to smysl právě před takovou institucí, jako je divadlo, protože když se fotíte a děláte grimasy, je v tom hodně divadelního. Zároveň se tu potkají lidi, začnou si třeba povídat, když čekají na fotku,“ popisuje.

Možná namítnete, že budek, kde se člověk může vyfotit na nějakou průkazku, je ve vestibulech pražského metra nebo na vlakových nádražích po celé republice spousta. Nenabízejí však nic navíc, žádný příběh ani kouzlo fotografování.

V útrobách staronového analogového fotoautomatu se však před zrakem návštěvníků i nežádoucím denním světlem ukrývá skutečná fotokomora s vývojkou – chemickým roztokem, jehož působením dochází ke zviditelnění obrazu zachycenému na světlocitlivé vrstvě fotografického papíru.

Na Západě došlo k velkému rozmachu těchto pouličních zařízení v první polovině minulého století. Přestože automaty měly jasně daný, v podstatě strohý účel, koketovali s nimi i mnozí umělci, kteří se jimi inspirovali ve své tvorbě, typicky třeba americký výtvarník Andy Warhol.

U nás se však klasické fotobudky nikdy nerozšířily. Jak Petr Šesták připomíná, kdo v Československu potřeboval portrétní fotografii, prostě zašel k fotografovi. Poslední analogové automaty fungovaly ve světě podle jeho odhadu ještě v 90. letech, pak je zcela vytlačily moderní, avšak designově prosté budky na barevnou digitální fotografii, jaké známe i z našich nádraží.

Staré kabinky by nejspíš skončily na smetišti, kdyby nebylo nadšenců, jako je Petr Šesták. Po vysoké škole odjel do Paříže za svou tehdejší francouzskou přítelkyní, a protože je fanouškem klasické analogové techniky, napadlo ho, že by si mohl najít práci v nějaké laboratoři a vyvolávat tam fotky. Přes inzerát se seznámil se svým současným kolegou a kamarádem Eddym, který jej k oživování starých fotoautomatů přivedl.

Pár dalších fotoautomatů by Praha podle jeho slov ještě snesla, ovšem věří, že jen tím to neskončí. „Rád bych to posunul dál a hledám prostor pro něco, co nazývám centrem analogové kultury. Byla by tam třeba sdílená fotokomora, pořádaly by se tam workshopy starších fotografických technik,“ představuje si.

Ačkoli jsou oba pražské fotoautomaty postaveny bytelně, spoluautor projektu přiznává, že je kontroluje, případně čistí nebo opravuje takřka denně. Není na to ale sám – pomáhá mu například jeden student fotografie na FAMU, kterého stará technologie zajímá, ale i přítelkyně, která se stará o propagaci a naučila se sama leccos opravit.

Nejvíc ho ale trápí vandalismus, hlavně graffiti, které pravidelně odstraňuje. „Chci to udržovat v perfektním stavu, pak k tomu lidi mají víc respektu,“ věří. Slova chvály na svou zručnost však mírní, všechno se totiž naučil za pochodu.

„I když máte obyčejnou zrcadlovku, stejně je dobré rozumět tomu, co se v ní děje, když třeba zavřete clonu. Až díky údržbě automatů jsem zjistil, že jsem trochu technicky zdatný. Stálo mě to ale spoustu času, který jsem strávil u otevřených dveří fotoautomatů přemýšlením, proč fotky nevypadají tak, jak mají,“ směje se. „Je to ale vlastně hrozně jednoduchý. Něco jako opravovat mopeda,“ tvrdí.

Do hovoru nám vstoupí pár z Číny, který se kolem budky u Národního divadla ochomýtá. „Byli jsme ráno se školou navštívit Národní divadlo. Všiml jsem si toho, tak jsme se na to šli podívat,“ říká za oba mladý muž, který na otázku, co s přítelkyní studuje, překvapivě odpoví v naší mateřštině: „Učíme se česky.“ Svěří se, že se chtěli nechat vyfotit už ráno, zařízení se spustilo, ale fotku nevydalo. Petr Šesták pohotově odemkne vnitřní panel a s omluvou, že to se občas stává, vyndá „zaseklý“ fotopásek. Pro takové případy jsou na kabince kontakty, kam zavolat.

„Je to historická technologie, která vymizela, protože by byla komerčně neudržitelná. V tom je digitál skvělý – minimální náklady, minimální údržba,“ uvědomuje si spoluautor projektu, že oprášil starší a komplikovanější metodu. Její oživení však považuje za stejně důležité jako zmíněné kultivování veřejného prostoru.

„Tyto fotografie mají samy o sobě vizuální kvalitu a přežijí sto let, což je dokázané, protože ty nejstarší už jsou sto let staré. A i když je naskenujete a vytisknete třeba ve formátu A3, pořád to vypadá dobře.“

Ke kouzlu analogové fotografie nicméně patří i občasné „kazy“, nepředvídatelné efekty, které se na papíře zvěční. „To se ve světě digitální fotky, kde máte plnou kontrolu, nestává. V té staré mašině je ale ‚duch‘, který to může posunout zase někam jinam,“ říká.

V neposlední řadě je každý fotoautomat, který vzejde z francouzské dílny, designovým kouskem pasujícím ke svému prostředí. Zatímco k brutalistní budově Nové scény se hodí strohý leštěný hliník, výklenek po bývalé strážní budce v karlínských kasárnách zaplnila kabinka s mosazným povrchem a zlatavou patinou.

Jen během našeho hodinového povídání se u fotoautomatu v sousedství Nové scény zastavily celkem tři páry. Podle Petra Šestáka někdy budka vydá i padesát fotopásků za den. Výdělek však podle něj pokryje především provozní náklady. I tak ho těší, že zařízení naplňuje svůj účel. Když se ho zeptám, jaké období považuje za zlatou éru pouličních fotoautomatů, optimisticky odpoví: „Já myslím, že teď!“