Hlavní obsah

Fotografické rekviem za pražské squaty

19. 12. 2021, 7:44

Squaty, jako byly Ladronka a Papírna, se v devadesátých letech staly oázami nezávislé kultury. Podobu a osudy významných pražských squatů přibližuje obrazová publikace Radima Kopáče a Gabriely Kontra Padáme i na tvou hlavu.

Foto: Pulchra/Jan Hrdý

Ladronka v knize Padáme i na tvou hlavu

Článek

Kniha přibližuje nejen podobu a osud nelegálních squatů, jako byla Zlatá loď, ale i těch pololegálních, jako byla Sochorka / Papírna nebo Medáci, protože cílem squatterů nebylo někomu něco vzít, ale najít a využít pro svou činnost prázdné chátrající prostory. Přibližuje však i jedno legální a stejně významné centrum nezávislé kultury, strahovský klub 007.

Publikace ukazuje na význam squatů pro nezávislou kulturu, a to nejen tu hudební, ale také jako míst, kde se šířily alternativní názory a pohledy, kde se řešily otázky feminismu či genderu, ale také problematika zachování původní zástavby proti plánům developerů, což byl případ Medáků ve starých Střešovicích nebo kolonie Buďánka, kde kdysi zkoušeli plastici. Kopáč přitom zdůrazňuje, jak měl každý squat vlastní přístup a ideologii.

Foto: Pulchra/Jolana Štajerová

Squat Zlatá loď v knize Padáme i na tvou hlavu

Nelze však pominout, že právě koncerty ve squatech, jako byly Ladronka nebo Papírna na sedmičce, přispěly k rychlému šíření aktuálních trendů na scéně hard coru a industriálu a kultivaci a růstu tuzemské scény. Jasně se ukázalo, že skutečně silná subkulturní scéna musí být spjata s místy, kde dostává prostor, aby se mohla prosadit proti komerční kultuře, přičemž je dobře, když se může vyvíjet sama.

Squatteři v Praze obsadili sedm chátrajících domů

Domácí

Rozvoj squatů souvisel s nedostatkem vhodných prostor, jichž po listopadu 1989 ubylo, protože mnohé kluby na sídlištích postupně zanikaly - přišly o byvší podporu a byly pod tlakem subjektů, které je chtěly komerčně využívat. Polistopadový vývoj ukázal, jak silný a zničující může být ekonomický tlak.

Vila Milada chátrá a úřady s ní hrají ping-pong

Bydlení

Posupně ale rostl i tlak mocenských složek, mnohé squaty, jako Ladronka nebo nejdéle přežívající Milada a v knize nepodchycená Klinika, čelily násilnému vyklizení často za použití neadekvátně tvrdých metod. Nově se etablující společnost přitom vůbec nepochopila, že squaty jsou optimálním řešením pro subkultury. Jejich příznivci, kteří se plně neidentifikovali s hodnotami nové společnosti, v nich mohli žít po svém, věnovat se tomu, co je zajímá a koexistovat se společností, takto se naopak dostávali pod její neadekvátní tlak a nezbylo jim, než se bránit a proti společnosti se tvrdě vymezovat. Přitom už Rychlé šípy ukázaly, jak důležité mít pro dospívající a čerstvě dospělé nějaký vlastní prostor, svou klubovnu.

Foto: Pulchra/Jan Hrdý

„Kniha ukazuje i obecnější a trvalejší problém: neochotu státu uvažovat jinak než účelově a užitně, neschopnost vzít v potaz, že někoho zajímá i jiná hodnota než okamžitý profit,“ uvedla autorka Gabriela Kontra.

Radim Kopáč vysvětlil, proč rozhodl fotograficky zmapovat historii pražských squatů: „Není v tom nostalgie, spíš snaha zafixovat vlastní kořeny, připomenout si, kde to všecko začalo, kde se vzal náš dnešní vztah ke světu, pojem o svobodě a kreativitě, za kterou se samozřejmě ručí.“

Squatteři demonstrovali proti vyklizení Milady

Domácí

Kniha jasně ukazuje, že neobstojí obvyklá námitka, že squatteři zabírali cizí majetek a bránili jeho využití, často se snažili své působení legalizovat. Jen málo squatů bylo nakonec rekonstruováno jako Ladronka, v případě vyklizení Milady stále není jasné, zda nakonec nebude zbořena. Taky vyšlo najevo, že stát zasahuje v tomto případě tvrději než v případě staveb, které majitel nechává chátrat, až spadnou, aby tam mohl postavit, co považuje za výnosné. V případě vyšehradského nádraží nikdy rázně nezasáhl a je jen otázkou, zda u zásahů proti squatterům šlo o volbu snazšího cíle, nebo vědomé potlačování režimu nepříjemných subkultur.

Smutné je celkové vyznění knihy, které ukazuje, že squatterské hnutí postupně osláblo a takřka vymizelo, takže zbývá poslední oáza nezávislé kultury na sedmičce.

Foto: Pulchra

Obal knihy Padáme na tvou hlavu

Fotografie dobře evokují ducha jednotlivých squatů, k čemuž napomáhají i otisknuté plakáty na koncerty a další akce ukazující šíří záběru, nebo vyzývající k záchraně toho kterého prostoru. Našedlé neostré záběry mohou v době ostrých digitálních snímků působit amatérsky, ale dobře dokumentují ducha do it yourself, udělat si sám a zachytit sám s prostředky, které jsou k dispozici. Naopak to přispívá k autentičnosti knihy. Škoda jen, že fotografie nemají popisky, ne že by bylo nutné vědět, kdo je na každém snímku, ale aspoň jakou akci z jaké doby zachycuje. Už tak výjimečná kniha by pak měla větší dokumentární hodnotu.

Radim Kopáč, Gabriela Kontra: Padáme i na tvou hlavu (Skvoty, centra, kluby v Praze. Co bylo, co zbylo z devadesátek) Pulchra, 360 stran

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků