Článek
Kde vznikl námět na příběh?
Na dvou místech. Tím prvním byl asi nepřekvapivě vlak z Prahy v den invaze, kdy dráhy skutečně měly velká zpoždění. Bylo podivné sedět tam s vědomím, že je v Evropě válka, což bylo, když jsem vyrůstal, skoro nepředstavitelné, a být tam obklopen lidmi, kteří jako nelidskou katastrofu prožívali spíš to zpoždění.
Tím druhým místem pak byla univerzita. Byl jsem tam obklopen expaty včetně Ukrajinců a Rusů, mezi kterými mám několik přátel a známých a kteří se dost často stýkali v rámci větší skupiny. V týdnech po začátku invaze bylo vidět, jak je událost, která se děje tak daleko a nikdo z nich se jí neúčastní, ovlivnila a do značné míry rozdělila.
U některých Ukrajinců se to projevilo i rozhodnutím přestat mluvit rusky. Po nějaké době jsem dostal myšlenku ty dvě stránky scenáristicky spojit.
Jak jste do snímku vybíral herce?
Ukrajinské role obsadily herečky, které sem do Prahy kvůli invazi utekly. Obě mi už při prvním setkání sdělily, že mají osobní zkušenosti, které se ve scénáři promítají.
Kapitolina, která hraje Solomiju, před válkou působila v ruskojazyčném divadle v Charkově a ruštinu bere v podstatě jako první jazyk. Po příchodu sem ale byla obklopena krajany, kteří z principu rusky mluvit odmítali. Sofiia, která hraje její sestru, zase hned po příchodu do Prahy narazila na ruského herce, který se jí instinktivně zoufale snažil vysvětlit, že invazi nepodporuje.
Václavovi Vašákovi jsem scénář poslal bez předešlé známosti čistě proto, že se na roli profilově i jeho výkony, které jsem dříve viděl, hodil. Naštěstí pro nás ho zaujal a chtěl ve filmu být. U chlapce, který ztvárnil jeho syna, jsem jenom věděl, že nechci dítě z herecké školy, protože mi přijde, že ta příprava jde na nich vždy až moc poznat.
Takže jsem se prostě zeptal sestry, jestli nějaká z jejích kamarádek nemá syna v tom a tom věku, co by si chtěl zahrát ve filmu, a voilà.
Největší problém byl s hledáním ruského herce ve vhodném věku. Vlastně jsem to definitivní obsazení docela dlouho odkládal, což tedy nevypovídá nutně nic o Andrejových kvalitách, ale spíš o mých původních představách. Přece jen hned poté, co odehrál scény v našem filmu, tak si zahrál v Nosferatu Roberta Eggerse.
Jak dlouho jste na něm pracoval?
Scénář jsem napsal v létě 2022 a od podzimu jsem začal připravovat natáčení. To pak trvalo tři dny, konalo se téměř na den přesně rok po začátku invaze. Protože pro celý štáb bylo natáčení vlastně bokovka vedle toho, co nás živí, zabrala postprodukce další rok, než se film dostal do podoby, v jaké jsem ho chtěl mít.
Věděl jste dopředu, že budete usilovat o jeho přijetí na nějaký festival?
To byl plán od začátku. Vlastně pro mě bylo strašně důležité ukázat, že může obyčejný člověk natočit film, aniž by ho to stálo majlant a zadlužil půlku rodiny nebo tak něco, a někam to s ním dotáhnout, pokud tedy bude film kvalitní.
Přijde mi, že by české kinematografii hrozně prospělo, kdyby se tady utvořil silnější proud tvůrců, kteří nevzešli z filmových škol, ale tvoří čistě z nadšení pro dané médium. Když se člověk podívá na různé žebříčky nejlepších filmařů všech dob, najde tam velké množství lidí, kteří filmařinu nikdy nestudovali. Jestli náš film někoho nakopne, že by to mohl taky zkusit, budu to považovat za úspěch.
A proč jste pro film zvolil název No Russian?
V rámci filmu to má víc významů, do kterých úplně zacházet nechci, protože to už bych lidem předem říkal, co po nich chci, aby v něm viděli, a tak to nefunguje a fungovat by nemělo. Dá se ale říct, že když tato replika ve filmu zazní, je to začátek rozpadu komunikace, který zbytek filmu pozoruje.
Nakonec jste se s ním vydal do USA. Byla to první volba?
Kam film přihlásit, jsem nevybíral podle státu, ale spíš podle festivalů samotných. Festival v Pittsburghu se vyznačuje tím, že se do značné míry zaměřuje na filmy, které vznikly s minimálním rozpočtem, což souzní s tím, s čím jsem do natáčení šel. Ale není to jediný festival, kam jsem film přihlásil. Zrovna v Pittsburghu ho jako první vzali.
Kolik podobných projektů máte za sebou?
Toto je absolutní prvotina. Předtím jsem se k filmu nejblíž přiblížil, když jsem dělal na KVIFF titulkáře nebo když jsem v šesti letech odmítl roli v Krvi zmizelého.
Co očekáváte v rámci mise do USA?
Nějaká přehnaná očekávání, jako že si určitě odvezeme cenu, určitě tam uděláme díru do světa, nemám. Tvorba samotná byla naplňující zkušeností, a to vše, co bude teď, už je příjemný bonus.
Přijetí na festival samo o sobě je potvrzením, že celý štáb a herci dali dohromady kvalitní dílo. Jako novinář, který musí válku na Ukrajině pokrývat, mám ale do určité míry radost, že se film dostane před americké publikum. Je to pro ně přece jen vzdálený konflikt a Rusko je pro Američany už po desetiletí spíš abstraktní strašák.
Celkově si myslím, že v tomto ohledu by filmy, které konflikt a jeho dopady zobrazují na lidské úrovni, mohly být v USA prospěšné.
