Hlavní obsah

Režisér Dan Svátek chystá další film o alkoholismu: Ženy pijí úplně jinak než muži

Právo, Věra Míšková

Výzva „suchý únor“, tedy akce, jejíž účastníci celý (nejkratší) měsíc v roce nepijí alkohol, zastihla režiséra Dana Svátka v přípravách filmu podle knihy Michaly Duffkové Zápisník alkoholičky. Její autorka, abstinující alkoholička, získala za svůj stejnojmenný blog cenu Magnesia litera a k filmu píše společně s Martou Fenclovou scénář.

Foto: Petr Horník , Právo

Dan Svátek pracuje na více projektech.

Článek

Je to po úspěšných Úsměvech smutných mužů další film, který se věnuje závislosti na alkoholu. Čím vás toto téma přitahuje?

Když jsem připravoval a točil Úsměvy smutných mužů, hodně mě to zasáhlo a seznámil jsem se se spoustou lidí, kteří ten problém mají. Díky tomu jsem také zjistil, že pití žen je velmi jiné než pití mužů.

Ženské ho dokážou lépe skrývat, třeba léta se vůbec nic nepozná. Na rozdíl od chlapů se s tím navíc umějí lépe vyrovnat v tom smyslu, že od rána pak většinou normálně fungují, zatímco chlap se ožere a druhý den prospí a protrpí.

Ženský smysl pro zodpovědnost je zřejmě natolik silný, že jim to nedá. A jiné je pití i v tom, že ženy dokážou pít samy, dají si prostě večer doma flašku vína, zatímco chlapi to mají spojené se sociálním kontextem, pro ně je důležité zajít do hospody.

Jsou tam zkrátka velké rozdíly a na Michalině příběhu mě zaujalo, že se alkoholismus týká i velmi mladých žen. Ještě jí není ani třicet a má za sebou takové drama! Nejenže prošla závislostí, ale dokázala se jí zbavit a už tři roky abstinuje.

V souvislosti s těmi rozdíly mě napadá, jestli víte, co s nimi udělala protiepidemická nařízení, jestli třeba teď i chlapi padají víc do závislosti na domácím pití?

Takhle to říct nemohu, podle mých informací je to ale obecně horší. Lidé doma pijí mnohem víc. Je to zahánění nudy a problémů a svou roli možná hraje i to, že pití doma vyjde levněji. Statistiky říkají, že spotřeba při zavřených hospodách rozhodně neklesá. Ženy jsou teď naopak možná doma víc pod kontrolou okolí včetně dětí. Ale to je jen můj pocit.

Jak jste se s Michalou Duffkovou seznámil?

Přečetl jsem si s ní rozhovor, protože v něm mluvila i o Úsměvech smutných mužů. Ve svém blogu dala najevo, že je holka s problémem. Zpočátku anonymně, ale pak se na takzvané FuckUp Night představila. A tím, že to dokázala zveřejnit, získala neuvěřitelný obdiv především asi žen, protože ty s tím ven většinou jít nedokážou.

Teď má ohromné množství fanoušků a hlavně fanynek. Blog má desítky tisíc sledovatelů, knížka se skvěle prodávala.

To už ale asi nebude jen tím, že se odtajnila, čím si to množství vysvětlujete?

Lidé potřebují mít srovnání. U Úsměvů smutných mužů to bylo stejné. Chodili do kina, aby se dozvěděli, jak na tom sami s alkoholem jsou.

Jak daleko jste s přípravami filmu?

Ladíme poslední verzi scénáře, hledáme lokace a obsazení, ale o tom ještě nechci mluvit. Mám tipy, ale je jasné, že na výběru představitelky hlavní role film stojí. Takže na rozdíl od Spícího města, kam jsem obsadil i hodně neherců, to tentokrát budou profesionálové.

Ten příběh je ostatně dost komorní, nebude jich tam moc. Jde hlavně o vztah Michaly a jejího manžela, více než o chlastu je to o rodině. Do příběhu zasáhne narození dítěte – a to je jak v knize, tak ve skutečnosti nejsilnější část. Protože tam už jde o hodně.

Podílíte se na scénáři?

Minimálně. Dal jsem Michale a Martě volnou ruku, protože to je ženský příběh. Dokážou do něj výborně přenést své pocity. Myslím, že chlap by to neuměl. Hlídám jen, aby měl správný dramatický oblouk.

Kdy chcete začít točit?

To se dá těžko odhadnout, máme na březen v plánu začít točit předposlední román Josefa Formánka Dvě slova jako klíč. Jenže ten se odehrává ve všech koutech světa včetně Indonésie, Indie, New Yorku…

Měli jsme začít už loni v srpnu, ale Indonésie cizince nepřijímala. Pokračovat bychom měli v Česku, Polsku a pak dál. Film má různé dějové linie lidí různých národností, které se na konci prolnou a dostanou hlubší smysl. Máme tam například postavu japonského obchodníka, příběh Čecho-Poláka, řešícího svůj složitý vztah s otcem, a další.

Jak jste role cizinců, například Japonce, obsazoval?

Měli jsme casting přes internet. Ale třeba zrovna u Japonce jsme nakonec zjistili, že Ivan Franěk hrál v italském filmu s Japoncem, jenž byl přesně ten typ, který jsme potřebovali, a navíc mluví anglicky.

Máme tam například také Mentavajce, který žije na ostrově Siberut v Indonésii stejně, jako se žilo v době kamenné. Největší ženskou roli má Tereza Srbová, která žila v Anglii a je v zahraničí nejvíc obsazovaná česká herečka. Točila třeba s režisérem Davidem Cronenbergem nebo s herečkou Helen Mirrenovou.

Tátu Ivana Fraňka hraje Polák Daniel Olbrychski. Takže pokud se nám podaří začít na jaře, začneme se Zápisníkem alkoholičky na podzim, pokud ne, všechno se posune.

O práci tedy nouzi nemáte. Co váš už natočený film Spící město?

Spí. A čeká. Máme hotový střih, začínáme s postprodukcí. V květnu by měla být na Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně premiéra. Pořadatelé věří, že bude. My také.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám