RECENZE: Život v hajzlu představuje výhybku v tvorbě Darrena Aronofského

Jednoduché žánrové škatulky na snímky Aronofského zkrátka neplatí, neboť košatí do mnohovrstevnatých podobenství, často s biblickou symbolikou jako v případě hororové alegorie matka!.

U jeho devátého celovečerního filmu Život v hajzlu se z trailerů mohlo zdát, že tentokrát opouští motivy fyzické a psychické sebedestrukce svých hrdinů a špatných rozhodnutí, které determinují jejich další konání, a vydává se vstříc trochu méně komplikované zábavě ve stylu odlehčených kriminálek režiséra Guye Ritchieho.

V novince je patrný jak jeho vliv, tak inspirace bratry Coenovými, Martinem McDonaghem nebo Edgarem Wrightem. Zrnitý vizuál, s nímž přichází kameraman Matthew Libatique, spolu s atmosférou špinavých newyorských ulic zas může evokovat krimi filmy Martina Scorseseho nebo Sidneyho Lumeta ze sedmdesátých let.

Snímek zahrnuje všechny uvedené odkazy, ale současně je z něj znát režisérův otisk v tom, jakým směrem tuto žánrovou kombinaci kriminálního thrilleru a rozverné gangsterky posouvá.

Aronofsky se opřel o pulpovou látku v podobě stejnojmenné knižní předlohy Charlieho Hustona z roku 2004 (v anglickém originále Caught Stealing, stejně jako film), která se dočkala dalších dvou pokračování.

Potenciál na případnou filmovou trilogii tu tedy je, i s vědomím toho, jak zajímavě se charakter hlavního hrdiny Hanka v dalších dílech vyvíjí. Adaptace se chopil sám autor předlohy, díky čemuž postavy i svět, který obývají, působí konzistentně.

Aronofsky ho jako režisér částečně dekonstruuje v tom, jak do černohumorné nadsázky vnáší vážnější, psychologický podtón. Máme tu karikaturně vyvedené postavy hebrejských (Liev Schreiber a Vincent D'Onofrio) a ruských gangsterů nebo britského pankáče Russe (Matt Smith). Mezi nimi se pohybuje Hank Thompson (Austin Butler), na něhož velmi tíživě dopadá rozpoutaný kolotoč násilí.

Hank je hitchcockovskou postavou jedince v nesnázích, nesprávného muže, který se ocitl na nesprávném místě. Do spárů podsvětí se dostává jen díky tomu, že mu soused Russ zanechal na hlídání svého kočičího společníka. Mnohem nepříjemnější společníci různých národností se ho ale záhy začnou vyptávat, co ví o tom, kam Russ zmizel a co si s sebou vzal.

Protagonista se ocitá v bezútěšné situaci, z níž se snaží vyváznout se zdravou kůží. Kolem něho ale začnou umírat lidé včetně jeho nejbližších, je tak nucen přejít z obranného módu do mnohem aktivnějšího.

Režisér ukazuje řádění gangsterů z pohledu oběti jako záležitost, která rozhodně není cool, ale může vás připravit třeba o ledvinu.

Hank se dostává do víru nečekaných událostí a absurdních zvratů, které na jedné straně zvyšují jeho utrpení, ale současně jej činí odolnějším. Díky nim už se tolik neutápí v bolestínství někdejší středoškolské baseballové hvězdy, která kvůli autonehodě přišla o našlápnutou sportovní kariéru.

Tu Hank vyměnil za práci za barem, popíjení a vztah se záchranářkou Yvonne (Zoë Kravitzová). Vyprávění zachycuje jeho vnitřní proměnu pod vlivem událostí, jejichž se stal nechtěným aktérem. Jde o jakýsi sebeočistec, při němž překonává vlastní traumata a je nucen pracovat s temnějšími stránkami své osobnosti, což je téma blízké Aronofského předchozím titulům.

Děje se tak za neustálého pohybu v ulicích New Yorku roku 1998, kdy městu vládl jako starosta Rudy Giuliani. Hank se přitom z otloukánka mění v někoho, kdo konečně bere život do vlastních rukou. Pomáhá mu v tom Yvonne, která je oproti gangsterům vybavena barvitější charakteristikou.

Postavy chasidských, ruských nebo portorikánského (Bad Bunny) gangstera jsou jednorozměrné zábavné figurky jako vystřižené z Ritchieho filmů. Darren Aronofsky pomocí nich dává najevo, že tentokrát chtěl natočit něco odlehčenějšího a méně ambiciózního.

Postavu Hanka ale psychologizuje a dává jí hlubší rozměr snahou o vymanění se z vlastní minulosti i nelítostně dotěrné přítomnosti. Ta na něho dopadá ve svižném vyprávěcím tempu, které podporuje množství zvratů a hudba britské post-punkové kapely Idles.

Život v hajzlu tak představuje výhybku v Aronofského tvorbě, ale ne zas velkou, abychom v ní nepoznali režisérův rukopis. Příběh člověka, kterému se hroutí život tak, že mu to pomůže ho chytit víc do vlastních rukou, zpestřil žánrovým balením, které ho činí přitažlivým pro široké publikum.