RECENZE: Film Jarek představuje upřímného a vtipného Nohavicu

Šíři i hloubku této renesanční osobnosti představuje celovečerní dokumentární film režisérky Petry Všelichové s lakonickým názvem Jarek, který po středeční slavnostní premiéře vstupuje do kin.

Tvůrci (vedle Všelichové scenárista Marek Dohnal a střihač Tomáš Simper) vybírali ze stovek hodin archivních materiálů a s dotáčkami (kamera Jiří Berka) natočili původně devítihodinový a postupným vyřazováním stojednaminutový film.

Jarek představuje život svého protagonisty od dětství až do současnosti, a bylo šťastným rozhodnutím, že v něm nevystupuje jediná „mluvící hlava“, nikdo ho tak ani onak nehodnotí. Bylo by to zhola zbytečné, na tohoto barda folkové scény má snad každý svůj názor, a není pravděpodobné, že by ho cokoliv mohlo změnit.

Nohavica ve filmu prochází klíčovými místy svého života od rodného domu po kasárna, kde sloužil jako voják, krátce se setkává s učitelkou i s lékařkou a sestrou z psychiatrické léčebny, kde se léčil ze závislosti, letmo poznáme jeho ženu, o níž zásadně říká „moje Martina“.

„V pátek jsme si dali dvě deci vodky a bylo pondělí,“ říká Nohavica o vzniku závislosti, kterou pak „dokumentuje“ i úryvek z jedné z nejvtipnějších scén vynikajícího hraného filmu Rok ďábla Petra Zelenky z roku 2002.

Svým nářečím a s nezaměnitelným humorem komentuje života běh. Vypráví. O rodičích, k nimž měl silný vztah, přičemž nezamlčí těžká období v jejich životě, který poznamenaly duševní nemoci bratra i matky v době, kdy on už s nimi nežil. Scéna z koncertu, kdy s ním byl otec houslista na pódiu, patří k nejkrásnějším i nejdojemnějším.

Je upřímný a vtipný, když prochází své prastaré zpěvníky a recituje texty, které psal ještě skoro jako dítě. „Už tehdy jsem skládal protestsongy,“ směje se, když přednáší verše o špinavé řece.

Láska k Ostravě i Baníku, ale především láska ke světu a k lidem v něm, kteří za ním jdou, ať zpívá kdekoliv, se prolíná celým filmem. A v divácích vzbuzuje téměř trvalý lehký úsměv, který vykouzlí druhým na tváři člověk pozitivní, laskavý.

Jeho charisma je takřka neuvěřitelné. Když osloví publikum slovy „moji milí“, v očích všech je vidět láska, kterou Nohavica dokáže obdivuhodně přenášet z pódia do hlediště. A stejně tak na ulici mezi lidmi, s nimž vstupuje do blízkého, ale nevtíravého kontaktu.

Koncertní turné, zájezdy do zahraničí, narvané sály a plná prostranství pod širým nebem. I ten, kdo dosud nechápal jeho čtyřicet let trvající popularitu a vyprodané koncerty, po zhlédnutí filmu Jarek porozumí jeho neutuchající oblibě a z ukázek textů pochopí i to, v čem je jejich nadčasovost a kouzlo.

Texty (ve filmu zazní úryvky z šedesáti šesti z jeho pěti set písní) se staly ikonickými svou přímostí i upřímností, s níž Nohavica bezprostředně reaguje na osobní i společenské situace, a z nichž některé mu v dobách minulých vysloužily zákazy vystupování.

Není divu, že je nejpřekládanějším českým písňovým autorem, jeho písně se zpívají polsky, anglicky, německy, rusky, ukrajinsky, chorvatsky, maďarsky, španělsky, italsky, on sám řadu zahraničních písní, zejména Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého, představil českému a moravskému publiku.

Nohavica se ve filmu nemohl vyhnout ani dvěma okolnostem, které mu vynesly řadu kritiků a spoustu nenávisti, příznačně zejména na sociálních sítích.

Když obhajuje fakt, že z rukou Vladimíra Putina převzal Puškinovu medaili za „zásluhy o upevnění přátelství mezi národy“, stojí si za svým: „Dostal jsem ji za své písně, za to, že jsem zpíval.“ A když vyvrací nařčení, že byl agentem Státní bezpečnosti, nejpřesvědčivější jsou slova „kdybych byl agentem, byla by zavřená polovina folkové scény“.

Tyto scény logicky ve filmu nesměly chybět, protože vyvolaly ve veřejnosti velkou bouři, ale mohly být i kratší. Neboť Nohavica je konzistentní člověk, a nebylo možné očekávat, že řekne cokoliv jiného, než říká po celou dobu.

Ostatně, kdo mu věří, ten bude věřit dál, a kdo ne, ten na film nejspíš ani nepůjde, protože už svůj neměnný názor má.