RECENZE: Navzdory slabinám předkládá Karavan silný obraz mateřství

Karavan je sondou do života Ester (Aňa Geislerová), která se s nezměrnou láskou stará o mentálně handicapovaného syna Davida. Její vlastní život jí však protéká mezi prsty, vedle péče na nic jiného prostor ani čas nezbývá.

Ráda tedy přijme pozvání své kamarádky (Jana Plodková), aby ji a její rodinu navštívila i se synkem na dovolené v Itálii, a trochu si odpočinula, užila slunce, moře, nicnedělání. Jak to chtějí obě (s Davidem a kamarádčinou rodinou) udělat, film ani ony neřeší.

To se ale vzápětí vymstí. V cizím prostředí se David chová nevyzpytatelně, jiné děti se ho bojí a Ester se v duchu svého dosavadního života vedeného s filozofií pečovat a nebýt nikomu na obtíž rozhodne bez rozloučení odjet. Nastartuje „něčí“ starý odstavený karavan a vydá se s Davidem na dobrodružnou cestu napříč Itálií. Tu potom režisérka představuje sympaticky „neturisticky“.

Kirchnerová vycházela do určité míry z vlastních zkušeností s handicapovaným dítětem. Zpracovala si je a vetkla do fiktivního příběhu. Ten však má ve scénáři značné slabiny. Navíc se posunuje kupředu především prostřednictvím krkolomných situací, počínaje tou, v níž Ester de facto ukradne onen kupodivu plně pojízdný karavan.

Proč nezamíří s dítětem například domů, ale na neplánovanou nepřipravenou cestu, o níž netuší, co je na ní může potkat, si divák může jen klopotně domýšlet. Mnoho logiky v tom však nenajde, protože o Esteřině vnitřním světě v tu chvíli skoro nic neví.

Neméně krkolomně a překotně se k ní a Davidovi záhy přidá úplně cizí žena Zuza (Juliana Oľhová), která sice v dalším ději plní zřetelné poslání, ale viditelně víc z vůle scenáristky než z logiky věci. Nepříliš přesvědčivě působí i Esteřina snaha právě na této cestě sama sebe a své touhy najít.

Z hlediska scénáře se tak zdá, jako kdyby ho Kirchnerová psala odzadu. Jako by nejdřív věděla, kam chce příběh dovést, a teprve potom hledala cesty, jak se do vytýčeného cíle dobrat. Byla tedy příliš mnoho kroků před divákem, který si musí řadu věcí až zpětně uvědomovat místo toho, aby šel plynule s postavami.

Z hlediska režie bylo největší a právem očekávanou výhrou, že téměř vše ve filmu stojí na brilantním hereckém výkonu Ani Geislerové v roli Ester. Herečka stvořila velmi silnou, a přitom zranitelnou ženu, až příliš smířenou s osudem, který jí prostor pro vlastní touhy a uspokojení nedává.

Svůj život obětovala, ale v určitou chvíli palčivě cítí, že jí cosi podstatného chybí. Způsob, jakým to na cestě hledá, ale k nejsilnějším stránkám filmu nepatří.

To její bezpodmínečná láska k Davidovi působí v řadě jejich scén mnohem přesvědčivěji a s emocionální silou. Nepochybně i díky nečekaně silnému výkonu Davida Vodstrčila, který si Geislerovou (a ona jeho) viditelně zamiloval. Chvílemi může mít divák až pocit, že ti dva snad ani nehrají, že tak to mezi nimi prostě je. V tomto směru klobouk dolů, byť některé scény se časem trochu zbytečně opakují.

Dobře do trojice zapadla i Oľhová, jejíž Zuza doslova vybízí k tomu, aby se v její společnosti Ester i David cítili volně a svobodně.

To, že se Esteřina láska k Davidovi posune během cesty do dospělejšího vztahu, v němž už, doufejme, Ester nebude jen dávat, ale také dostávat, sice působí jako katarze opět poněkud překotně, ale lze to přijmout jako přání, které bývá otcem myšlenky.

Navzdory slabinám tedy nelze Karavanu upřít, že je silným obrazem bezmezné mateřské lásky a sebeobětování, což může být dobré si někdy připomenout.