Článek
Druhá řada Urgentu měla před sebou výzvu v podobě vysoce nastavené laťky, kterou z loňské premiéry (opět dalšího) seriálu z lékařského prostředí zdobí nejedna televizní cena.
Drama R. Scotta Gemmilla dávno přesvědčilo o tom, že ho nelze zařadit do škatulky telenovely v bílých pláštích. Opakovaně dokazuje, jak realisticky přistupuje k odborné podobě svých zákroků a zároveň nastavuje nemilosrdné zrcadlo profesi, která se zmítá mezi nehynoucími díky a neodpustitelnými chybami. A to z perspektivy pacientů i samotných lékařů.
Právě na rozpoložení jednotlivých hráčů z takzvané jámy, jak hanlivě přezdívají medici urgentnímu příjmu (a kterou si zároveň vypůjčili do originálního názvu série), se tvůrci zaměřili v letošním pokračování.
Stále jsme svědky zběsilého tempa, které možná ve srovnání s časovou bombou typu kultovní série 24 hodin neevokuje přímo nervy drásající thriller, kardiovaskulární příhody ale přicházejí v mírných vlnách takřka nepřetržitě. Navíc jsou záměrně skryté a hledají si cestu k nekontrolovanému výbuchu.
Starý chaos střídá ten nový. Možná se zběsile nestřílí jako v první sezóně, traumata však mají mnoho podob a seriál to umí prodat. Jako leitmotivy se postupně objevují nové postupy, technologie (dokonce zapojení automatizace či umělé inteligence) a také střet s realitou, pokud o moderní svět z minuty na minutu přijdeme.
Šéf oddělení, doktor Michael ‚Robby‘ Robinavitch (Noah Wyle), zažívá svůj poslední den před naplánovaným odpočinkem. Ten se ale rychle mění v tepající organismus, ve kterém i on, zkušený veterán, ztrácí nadhled a vystupování. Hackerský útok na nemocniční systémy je tak jen katalyzátorem rozpadu jednotlivých charakterů.