Hlavní obsah

RECENZE: Tři přání pro Popelku, norská předělávka milované české klasiky, na originál nestačí

22. 12. 2021, 8:37

Dvě věci byly od prvního ohlášení norského remaku Tří oříšků pro Popelku zřejmé. Ať se budou všichni tvůrci Tří přání pro Popelku snažit sebevíc, nemohou originál scenáristy Františka Pavlíčka a režiséra Václava Vorlíčka překonat. Také bylo jasné, že nesrovnávat nebude možné.

Trailer na film Tři přání pro PopelkuVideo: BontonfilmCZ

 
Článek

I když je totiž verzí pohádek o Popelce nespočet, ta Vorlíčkova se do myslí i srdcí českých diváků vryla natolik, že když třeba v proslulé hádance zazní místo „Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane,“ trochu jiná věta, člověk se bezděky ošije, protože „takhle to přece není“.

Když pomineme tato předem daná fakta, nelze říct, že Tři přání pro Popelku jsou špatná filmová pohádka, na kterou by diváci zejména s menšími dětmi, které ještě tu „naši“ nemají tolik v krvi, neměli chodit. Koneckonců Pavlíček to napsal hezky, a i když se ve scénáři té norské vrtali několik let hned čtyři zkušení norští scenáristé, mnoho pokazit nemohli.

Něco se jim sice zkazit podařilo, zbavili Popelku humoru, což je hřích z nejtěžších, ale své kouzlo novinka přesto má, byť trochu jiné, drsnější.

Stojí za zmínku, že v Norsku jsou Tři oříšky pro Popelku milované stejně jako u nás. Začali je tam vysílat jen dva roky po české premiéře, a od roku 1982 mají svůj přesný den i čas, na Štědrý den v 11 hodin dopoledne. Traduje se, že když jednou v televizi na Štědrý den nebyly, bylo z toho takové pozdvižení, že šlo generální ředitelce veřejnoprávní NRK o židli!

Proč tedy, když tu naši považují zároveň za svou, natočili Norové novou? Režisérka Cecilie Mosliová tvrdí, že měla silný pocit, že je důležité natočit moderní verzi pro novou generaci.

Foto: Bontonfilm

Astrid. S. v roli Popelky.

V té souvislosti je třeba zdůraznit, že v roce 1973 byly Tři oříšky pro Popelku dokonce velmi moderní. Popelka najednou nebyla ta ukňouraná služtička jako její předchůdkyně a jí podobné hrdinky, ale docela sebevědomá současná holka, která se hned tak něčeho nezalekne, občas provede maceše i nějakou škodolibost, z kuše střílí jako kluk, zbožňuje zvířata a les, a ani to, že se jí princ líbí, neznamená, že by k němu jen zbožně vzhlížela. Dokonce ho umí pěkně a s vtipem potrápit. Co modernějšího i dnes napsat?

Tři přání pro Popelku jdou přesto dál. Tvůrci sami je označují za feministická, nešetří ani poučkami, například „Nestřílej na zvířata, která nebudeš jíst!“ Ale právě ta část, z níž plyne vzkaz, že šikaně je třeba se postavit, nebo že člověk má mít sám sebe rád takového, jaký je, a očekávat to i od ostatních, působí spíše divně.

Podobně jako závěr pohádky, který jediný je poněkud jiný než originál. Jeho zápletku prozradit nelze, ale genderová korektnost i snaha o větší akci z něj spíše trčí, než aby do něj přirozeně zapadla.

Norové měli výhodu v zimní krajině a sněhu nadělili divákům opravdu bohatě. Zatímco Vorlíčkův štáb musel u zámku Moritzburg u Drážďan zasněžovat polystyrenem a sněhu napadlo dost až později na Šumavě, Norové měli nejen hory sněhu, ale i ledové vodopády. Záběry na krajinu také patří i díky mnohem modernějším technologiím k tomu nejpohlednějšímu.

Severské ladění ovšem postihlo i kostýmy, výpravu a hudbu tak, že vše působí dost tvrdě včetně například macechy, která je až čarodějnicky démonická.

Foto: Storm Films

Ve filmu jsou i romatické scény.

Hezky působí třeba příjezd Popelky na ples a první setkání s princem, ale bez Svobodovy hudby, se slavnou písní Kdepak ty, ptáčku, hnízdo máš, to stejně není ono. Hudby se přitom režisérka dobrovolně vzdala, protože se prý k severské výpravě nehodila. To by se vidělo...

Největší problém vedle absence humoru představuje obsazení. Nejspíš ve snaze co nejvíc nalákat diváky, obsadila Mosliová do hlavní role již pětadvacetiletou popovou hvězdu Astrid S. Popelčin půvab tato modrooká blondýna rozhodně nemá, ale to by ve srovnání s tehdy devatenáctiletou Libuškou Šafránkovou, z níž mládí a čistota doslova sálá, nemohla mít asi žádná. Horší je, že herecké zkušenosti prakticky chybí jí i Cenzigu Alovi v roli prince a rovněž režisérka Třemi přáními pro Popelku v celovečerní tvorbě teprve debutuje.

Ostatní herečtí představitelé českým divákům nic neřeknou. Známý je jedině Kristofer Hivju, který se proslavil rolí Tormunda ve Hře o trůny, leč v nepatrné, přidané a zhola zbytečné roli je bohužel dosti trapný.

V Norsku byli na svou verzi lidé přinejmenším zvědaví, na Tři přání pro Popelku přišlo od listopadové premiéry přes 400 tisíc diváků, což je hodně. Jestli byli spokojení nebo otrávení a těší se zase na tu naši, těžko odhadnout. Každopádně fakt, že se současní zahraniční filmaři pustili do remaku skoro půlstoletí starého českého filmu, kvality originálu jen potvrzuje.

Tři přání pro Popelku
Norsko/Litva 2021, 87 min. Režie: Cecilie A. Mosli, hrají: Astrid S., Cenzig Al, Ellen Dorrit Petersen a další

Hodnocení: 50 %

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků