RECENZE: Super Mario zve do třpytivých galaxií, zapomněl ale na přesvědčivou zápletku

Newyorského Itala Maria a jeho bratra Luigiho poznáte podle mohutných knírů, které jsou jejich znakem poslední čtyři dekády, kdy je na arkádové automaty a posléze na herní konzole přivádí japonská společnost Nintendo. Ta stojí i za vznikem veleúspěšné filmové verze, na niž letošní snímek volně navazuje.

Kdo hrál originální hry, v novém počinu nejspíš rozezná směsici plošinovky Super Mario Galaxy z roku 2007 a jejího o tři roky mladšího pokračování nebo také jiné prvky z Mariova univerza. Vskutku galaktický je přesto tento animák kromě svého názvu víceméně pouze velkolepou vizualitou. Na plátno přenáší pestrobarevný, lesklý svět neomezených možností, jenž se zavděčí dětem i dospělým, kteří se s ním setkávají vůbec poprvé.

A nevadí, když o ději předešlého dílu mají minimální či snad nulové povědomí, příběh není nikterak komplikovaný. Stejně jako dřív se zaobírá bojem bratrů-instalatérů s padouchem, želvákem Bowserem, respektive jeho synkem. Ten pro svého uvězněného otce pracuje na nové, spektakulární planetě, kterou s ním hodlá obývat po jeho propuštění.

K tomu mu má díky nezměrné moci, nýbrž proti své vůli pomoct zajatá strážkyně kosmu a matka hvězd Rosalina. Mario a Luigi s podporou staré kamarádky, princezny Peach, i nového přítele, dinosaura Yoshiho, se ji pokusí osvobodit.

Všechno bohužel zní zábavněji napsané než provedené. Zápletka je moc málo přesvědčivá na to, aby utáhla hodinu a půl dlouhou stopáž, jež se opravdu vleče. Chybějí nápaditější zvraty i popové hity na pozadí, které zdařilé jedničce dodaly patřičný švih.

Ústřední sourozenci poněkud beze smyslu běhají z jedné galaxie do druhé jako od čerta k ďáblu. Přestože by daná prostředí kasina, včelího úlu nebo třeba sběru šrotu mohla být zajímavá, tvůrci v čele s americkými animátory Aaronem Horvathem a Michaelem Jelenicem neposkytují dostatečný prostor je pořádně prozkoumat.

Nedopomůže jim k tomu ani Yoshi, který je sice velmi roztomilý, ale v podstatě nemluvný, a působí tak spíš jen do počtu. Alespoň že diváky doprovází výraznější postavy Rosaliny a Peach, které svou emancipovaností slouží coby pozitivní dívčí vzory.

Scénář z pera Američana Matthewa Fogela se chvílemi blýskne chytrými hláškami, je však otázka, jestli jejich narážkám cílové publikum porozumí. Není jisté, že malé děti vědí, co přesně znamenají metafora, zápas s vnitřními démony nebo „zakrslá patetická parodie na instalatéra“, kterak Bowser častuje svého protivníka.

Filmový Super Mario tentokrát potěší patrně jen fanoušky videohry, kteří by mu mohli veškeré neduhy odpustit. Mario s Luigim jsou ostatně pořád přitažlivě sympatičtí, akorát by si zasloužili lepší zpracování.