RECENZE: Stín vítězství je nejen sportovní drama

Breien vstoupil do kinematografie skvělou černou komedií Kurz negativního myšlení o lidech s tělesným hendikepem. Pokračoval snímkem Detektiv Down. Stín vítězství je jeho třetí film. Točil ho převážně na Slovensku v česko – slovenské koprodukci.

Hlavní postavy jsou sice lidé bez diagnostikovaného problému, ale svým způsobem rovněž postižení. Magne byl vynikající amatérský boxer, který dostal v roce 1986 nabídku ke vstupu do profesionálního boxu. A usmyslel si, že to dotáhne až na mistra světa.

Rozhodující měrou mu v tom pomáhal jako trenér jeho bratr Erling, bývalý kickboxer, který po zranění musel ukončit vlastní kariéru a soustředil se výhradně na Magnův úspěch.

Až neuvěřitelná posedlost obou a Magnova obrovská dřina dovedla mladého boxera na vrchol. Jenže když pak těžce vykupovanou kariéru opustil, Erling jeho odchod nezvládl, a časem se dal na šikmou plochu v jediné, zato legendární loupeži.

Breien, který se podílel i na scénáři, nezvolil lineární formu vyprávění, střídá sportovcovy nezdary i úspěchy se scénami z přípravy a realizace loupeže i z vězení, takže i této historie neznalý divák ví od začátku, kde Erling skončí. Poněkud to snižuje napětí sportovní části, která je mnohem zajímavější, a je jí také věnováno mnohem víc prostoru (včetně rodinného zázemí obou bratrů) než loupeži.

Magnea, kterého hraje třicetiletý Odin Waage, působí v hercově podání jako nejistý, skoro plachý mladík, který by bez svého bratra nikdy nedošel tak daleko. Nezdary, které zažívá, ho srážejí ke dnu, a jen bratrova nevyčerpatelná energie ho vytáhne pokaždé zase vzhůru.

Erling je tak de facto hlavní, přestože nejednoznačnou postavou. Když mu manželka vmete do tváře, že nežije vlastní život, ale ten bratrův, má pravdu. To, že sám musel kariéru ukončit, ho poznamenalo až k pocitu, že sám neumí a nemá nic.

Rodák z někdejšího Západního Německa Tobias Santelmann, kterého jsme viděli například ve výborném Mollandově filmu Boj sněžného pluhu s mafií, ho hraje s velkou přesvědčivostí. V jeho tváři se zračí ponížení, když musí, navenek ochotně, ustupovat profesionálním manažerům i trenérům, jindy zase ohromné nasazení, a pak nelíčené štěstí, když vytáhne mladšího bratra na vrchol. A nakonec rezignace, z níž se jen velmi těžce dostává.

Stín vítězství není především kvůli zmíněnému trochu zmatenému způsobu vyprávění nejlepší životopisný sportovní film, ale je dostatečně zajímavý, aby stál za návštěvu kina.