RECENZE: Springsteen z neznáma vypráví komorní příběh o vnitřním boji s aurou velkého šéfa

Po letošním „úplně neznámém“ Bobu Dylanovi dostává filmové publikum další hudební legendu, která nebude na plátně nebetyčně poskakovat za zvuku největších hitů. I snímek Springsteen: Vysvoboď mě z neznáma touží odvyprávět víc než tuctovou rapsodii s náležitými poctami.

Tvůrci volně adaptují biografii muzikanta a hudebního publicisty Warrena Zanese. Ten zmapoval tvůrčí cestu za ikonickým albem Nebraska. Albem, které mezi řádky odhaluje Springsteenův hořký návrat do dětství prostřednictvím neúspěšných Američanů z dělnické třídy.

I když si Cooper hodně pohrál s časovou linií a rockové hity fiktivně vydává, jak se mu hodí, podařilo se mu zachytit esenci nahrávky, která bude později uznávána jako jedna z přelomových. Prodejem a komerčním zásahem průměrná Nebraska je hudebníkovou skutečnou zpovědí jak stylem, tak obsahem.

Režisér a scenárista těžil ze zkušeností z oscarového dramatu Crazy Heart (2009), kdy těžkostmi provedl fiktivního písničkáře Bada Blakea. Podobně jako v šestnáct let starém dramatu i u Springsteena zkoumá především stav mysli či duše. Jakým způsobem přistupuje k umění a jak provázané je s jeho životem.

Stejně hrdina životopisu řeší i osobní vztahy. V jeho případě démony alkoholu a ústupu ze slávy nahrazuje těžká minulost a s ní spojené deprese.

Podobně jako filmový Dylan, i Springsteen pracuje proti systému. Ne však okázale. Ze snímku je znát snaha o upřímnost, která s sebou nese neobvyklé volby a skutky, nikoliv rebelství a snahu vymezit se. Cooper staví na jeho motivaci a postupně graduje film k nalezení tušeného jádra problému.

S hlavní rolí se Jeremy Allen White vypořádal obstojně. Jeho velmi civilní a minimalistické herectví sedí do atmosféry i nastaveného kurzu. Tvůrčí uchopení snímku dokonce mírně odvádí pozornost od porovnávání se slavným muzikantem.

Nikdo nebude řešit zpěv či vystupování, ačkoliv i zde jde o solidní práci. I kvůli tomu však nelze očekávat, že by se White výrazněji ucházel o filmovou cenu.

Ve filmu skvěle funguje Springsteenův vztah s manažerem a producentem Jonem Landauem, kterého ztvárnil výborný Jeremy Strong. Ten potvrdil své mistrovství ve výrazných vedlejších rolích. Jeho přátelská dynamika s Whitem je důvěryhodná, přesná a kvalitou se s hlavní rolí lehce srovná. Za zmínku stojí i přítelkyně Faye s tváří Odessy Youngové a otec Springsteen v podání Stephena Grahama.

Kostra filmu je podobně surová a nesourodá jako samotná deska ve středu dění. Cooper Springsteenovy problémy spíše nastiňuje a pomáhá si nahodilými flashbacky z minulosti.

Kritika struktury snímku je však na místě jen v případě, že divák nepřijme hudebníkovu vizi a touží mít emoce víc na očích. I samotné rozuzlení je nakonec mírně smeteno ze stolu jedinou scénou, ve které je znát hmatatelná bolest a stav nejvyšší nouze.

Stejně tak ale hudebníkovo rozpoložení můžeme číst z jeho rozhodnutí, textů a hudebních návratů zabalených do ozvěny ze zastaralých pásek. Ve skutečnosti je takto skrytý průběh mentálního kolapsu opravdovější než nápis vytetovaný na čele po celé dvě hodiny.

To je neznámo, o které tvůrci usilují. Stejně jak říká sám Bruce Springsteen po dokončení Nebrasky. Žádné turné, žádný marketing. Lidé si ho musí prožít. Touché.