RECENZE: Cukrkandl se s milým úsměvem obrací k dětem i dospělým

Film se odehrává někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století v městečku Medov, proslulém továrnou na bonbony a lízátka. Sem přijíždí mladá zubařka Anna Jesenská (Tereza Ramba), aby po strýčkovi převzala dědictví v podobě domu i s vybavenou ordinací.

Jenže v městečku se říká, že v domě straší čerti a ze země tu vytéká voda až z pekla. A už to, že se do něj usměvavá Anička neohroženě vydá, vzbuzuje u místních pocit, jestli ona nemá s těmi čerty a peklem něco společného.

A co teprve, když Anička díky radám kouzelného dědečka Planty objeví ve skleníku zázračnou rostlinku, díky níž zubařské zákroky nebolí a ve strýčkových denících z cest až do Peru najde i pro ni překvapivý důkaz, že zuby kazí cukr! To už se proti ní spiknou jak „cukrkandlový“ továrník s místním zubařem Drumlem, tak zhrzená učitelka. Začíná nerovný boj, v němž si Anička bude muset své místo v životě i v Medově těžce vybojovat.

Naštěstí má několik vstřícných pomocníků. Sympatického mladého stavitele, ale hlavně partu místních kluků a jedné malé holčičky.

Cukrkandl má pohádkové ladění v nejlepším slova smyslu. Je tu konflikt dobra se zlem, protože, jak říká Aničce pan Planta, jedno bez druhého nemůže existovat. Je tu tajemno a trochu toho strašení v domě, kde divné zvuky a úkazy občas vystřelí Aničku v noci z postele, ale nakonec se všechny vysvětlí.

Nechybí pohádkový dědeček, ale namísto princů, princezen a draků je tu neohrožená a mimořádně empatická silná mladá žena, jíž Tereza Ramba dokáže dát tolik lidského kouzla, že se s ní kluci prostě musí skamarádit. Dokonce ji naučí i svůj oblíbený sport, který má v rozhodující chvíli smysl a význam.

Zubařka jako hlavní hrdinka je originální postava, díky níž se pohádka přibližuje reálnému dětskému i dospělému světu. Přirozeně a bez nátlaku, zato s vtipem vychází z filmu jasné poselství, že cukr kazí jak zuby, tak charaktery a vztahy. A strach dětí i dospělých v zubařské čekárně, bolest při zákrocích vrtačkou i kleštěmi mizí jak s kouzelnou mastičkou, tak se zubařčiným vlídným úsměvem.

Cukrkandl se natáčel v krásných lokacích a má mimořádně zdařilou výpravu, jíž dominuje obrovský skleník. Když do něj Anička vstoupí, má ona i diváci pocit, že je to džungle, protože strýček – cestovatel, zubař a léčitel – do něj navezl spoustu cizokrajných rostlin a k potěše malých i velkých diváků také opičáka Pepita. Ten jednak baví, jednak má důležitý podíl na vyřešení malé detektivní zápletky.

Velkou předností filmu je herecké obsazení. Tereza Ramba podává další ze svých velkých výkonů, vládne spolehlivě filmu, je ztělesněním krásné silné hrdinky, která sice občas zaváhá a chce boj vzdát, ale nakonec se zase zvedne a dotáhne svůj boj dobra se zlem do konce.

Neselhávající kouzlo předává divákům Jiří Lábus, jehož moudrý pohádkový dědeček je balzámem nejen na Aniččinu duši. A stejně tak Jiří Dvořák v roli továrníka, zločinně spolčeného se zubařem Maroše Kramára, Marek Adamczyk jako Aniččin nápadník, Pavel Zedníček jako starosta nebo Vica Kerekes v roli zlé učitelky dávají svým postavám vše, co jim náleží.

Klukovská parta připomene tu ze seriálu Bylo nás pět nebo filmu Páni kluci, ale na tom není nic špatného, dětští herci v čele s Theem Schaeferem na své předchůdce navazují výborně. Tvůrci nezapomněli ani na odvěkou potíž starších bratrů, když jeden z kluků s sebou musí všude brát mladší sestru. I ona tu však má svůj důležitý malý part.

Z hlediska scénáře a dramaturgie škodí jen nevyrovnanost v posouvání děje, první třetina se trochu táhne, mnoho se v ní neděje, a trvá příliš dlouho, než Anička vezme poprvé do ruky vrtačku a děj najede do obrátek. Délka filmu se tak zbytečně prodloužila na bezmála dvě hodiny.

Cukrkandl má dobrý předpoklad přivést do kin dospělé s dětmi. Z reakcí jak dětské části premiérového publika, tak toho na nedávno skončeném 57. ročníku Dětského filmového a televizního festivalu Oty Hofmana, odkud si film odvezl hned čtyři ceny, je zřejmé, že se děti budou dobře bavit, a ještě si odnesou „důkazy“ o tom, že cukr kazí nejen zuby, a zubařů, zejména těch usměvavých, není třeba se bát.