RECENZE: Sílu filmu Napořád kazí jen zbytečná mystika

Snímek scenáristky a režisérky Sandry Wollnerové získal už na festivalu v Cannes hlavní cenu v druhé nejvýznamnější sekci Un Certain Regard, zejména díky autorčinu neobvyklému pohledu hluboko vnořenému do myslí hrdinů.

Jessie je normální dospívající dívka. Trochu, ale nijak dramaticky, se hádá s mámou, štve ji mladší, asi osmiletá sestra Mellie, která si dělá podle jejího názoru moc velký nárok na jejich společný pokoj, má kluka a partu kamarádů.

Jeden z tajně prožitých večerů však skončí tragicky: poté, co jí její přítel Lux podá drogu, Jessie nešťastnou náhodou umírá. Zůstává její matka, malá sestra a Lux, který před prožitým traumatem utekl do Ameriky a po roce se vrací zpět.

To je úvod filmu, který zhruba od dvacáté minuty sleduje matku, sestru i přítele mrtvé dívky, jak se, každý po svém, ještě celý rok po tragické události, pokoušejí s osudovou ztrátou vyrovnat. Půjde to vůbec někdy a jak?

Lux se vrací možná s novou dívkou, ale pořád ještě hlavně se vzpomínkami a pocitem viny. Matka se snaží mladší dceři dopřát normální dětství, ale přepadají ji poryvy zoufalství. A malá se sama utápí ve vzpomínkách, které při společném prohlížení starých fotografií získávají zasněnou, ale zároveň konkrétní podobu.

V této stěžejní části je Napořád emocionálně velmi silný film. Smutek je všudypřítomný i ve chvílích, kdy se člověk snaží zapomenout a žít, pokud možno, normálně. Je to obrana organismu, který se chce zbavit každodenního utrpení, ale čas od času přijdou chvíle nesnesitelného trápení. O to větší, že výčitky svědomí, jakkoliv se je člověk snaží zasunout do nevědomí, se náhle nečekaně vynoří.

V takové situaci je všechno pochopitelné, dokonce i tak nepravděpodobné rozhodnutí, že všichni tři, matka, malá dcera a Jessiyn přítel, odjedou na společnou dovolenou. I to, že Mellie si s mrtvou sestrou pořád píše: dětská fantazie nemá hranice.

Režisérka Wollnerová v zobrazování smutku jednotlivých postav nespěchá. Velmi dlouhé, často statické záběry postav, jsou docela působivé – pokud se divák na dané téma a jeho vyobrazení správně naladí. Zdobí je i skvělé herecké výkony jak zkušené rakouské herečky Birgit Minichmayrové, tak malé Lotte Shirin Keilingové.

V poslední čtvrtině filmu se však Wollnerová, která se jak ve scénáři, tak v režii dosud držela realistického a díky tomu působivého zobrazení smutku ze ztráty blízké osoby, najednou vydala úplně jiným směrem. Do příběhu vložila odbočku, která je zprvu pochopitelná jako fantazie osmiletého dítěte, ale posléze se stává de facto málo srozumitelným vyzněním, o němž si divák může myslet cokoliv – anebo také nic.