RECENZE: Sexcallem ku sebevědomí? Myšlenka dobrá, sledování herců přesto bolí

Balcarovi je teprve pětatřicet let, i tak ale dokáže věrohodně nahlédnout do nitra takzvaného starého bílého muže, privilegovaného Evropana, který „dohrál“ život. Protagonista má prestižní zaměstnání, hezký domov, chápavou manželku a syna a dceru, oba v adolescentním období vzdoru.

Tomuto Adamovi (hraje ho Daniel Šváb) nicméně něco citelně chybí. Cosi, co neumí nahlas pojmenovat, přestože to v hloubi duše má nejspíš už dávno definované jako slabost a potřebu vnějšího uznání.

Přivádí ho to s pravidelnou frekvencí na takzvaný sexcall neboli videohovor, při kterém volající vedou erotickou konverzaci a vzájemně se vzrušují nejen slovně, ale také obnažením té či oné intimní partie. To s sebou samozřejmě nese riziko zveřejnění vzniklé nahrávky, které Adam s určitou naivitou i odevzdaností podstupuje.

Jeho nový objev, smyslná mladice Lada (Johana Nováčková), zahalená škraboškou i digitálně změněným hlasem, ho však konfrontuje se vším, kým je a co dělá nejbližším i sám sobě. Když mu navíc pohrozí sdílením kompromitujícího materiálu, přichází pro něj chvíle sebezpytování.

Ve dvojici nastane střet pohlaví a generací, který je aplikovatelný na jakékoli historické období, jen k němu dnes máme díky internetu mnohem účinnější nástroje.

Poselství snímku je v pořádku. Problém představuje forma, kterou jako by se tvůrce vracel v čase. Ačkoli Balcar napsal postav pouze tolik, že je spočítáte na prstech jedné ruky, ani u jediné se nedostal dál než za jejich pomyslný hologram. Režijní vedení jako by vůbec neexistovalo.

Veškeré obsazení začne od úvodní scény přehrávat. Herci zbytečně šermují současnými anglicismy a pronáší své, tu a tam opravdu směšné repliky tak neuvěřitelně uměle, až to psychicky bolí. Když pak režisér a scenárista „svlékne“ Daniela Švába a polonahého ho přiměje dosti rozpačitě tancovat, nadto v rudých trenkách, počíná být sledování filmu krajně nepříjemné také fyzicky.

Amatérsky roztřesená kamera zabírá herce z nevhodně zvolených, podivných úhlů, jimž nikterak nepomůže ani značně odbytý střih. Prostředí dvou bytů, v nichž se odehraje většina děje, vzezřením připomíná podvečerní telenovely, v nichž je všechno nerealisticky úhledné a nablýskané.

Diváky může hřát vidina konce, stopáž ostatně činí snesitelnou hodinku. Zatímco valná část příběhu představuje pro zrak i sluch místy až utrpení, k závěru se jeho nádech naštěstí promění. A alespoň dočasně pozvedne kvalitu počinu s potenciálem spíš pro malé obrazovky.

Vzhledem k jeho nepoměru vůči konkurenci, počínaje právě nízkým počtem minut a konče výší cen vstupenek do kina oproti měsíčnímu předplatnému streamovacích služeb, se zdá být trochu bláhové domnění, že právě za Call bude české publikum ochotné utrácet.