Režisér Matěj Balcar: Je-li vám padesát a víc, myšlenky na nevěru jsou asi normální

Abych řekl pravdu, přesnou definici neznám. Pravděpodobně jde o nějakou chatovou erotickou komunikaci, kam nakonec možná bude spadat i erotický call. Ale stoprocentně jistý si tím nejsem. Na definice jsem nikdy nebyl.

Nejspíš často takoví lidé, do kterých bychom to řekli nejméně. Nebo ti, kteří by se normálně utrhli i víc, ale nemohou si to, vzhledem ke svému společenskému postavení, dovolit. Pokud se ale ptáte generačně, může to být asi kdykoliv, kdo ovládá technologie.

V to doufám a testovací projekce tomu zatím napověděly. Ti mladší mohou v hlavních postavách vidět své rodiče a zároveň se identifikovat. Starší diváci se zase poznají v rodičích a možná si vzpomenou na to, jaké to bylo, když dospívali. Prostředky se sice mění, ale podstata rebelie proti starším generacím zůstává podobná.

Navíc sexting je ve filmu sice spouštěcím bodem událostí a jakousi diváckou atrakcí, ale ve skutečnosti jde spíše o prostředek, který nám pomáhá otevřít daleko důležitější témata, jako jsou partnerské vztahy, osobní morálka, vztahy v rodině, falešný pocit internetové anonymity a nakonec naše rychlé zkratkovité soudy druhých, které mohou někomu dalšímu zcela zničit život.

Prozradím, že jeho sexuální aktivity před počítačem budou spojené s videohovorem. Daniel Šváb, který spořádaného otce hraje, si před obrazovkou řeší vlastní problémy. Bojí se, aby po dvaceti letech manželství rodinu nerozbil nevěrou, a tak „přetlak“ řeší takto. Chce si zachovat „tvář“. Což, jak už víme z traileru, se mu úplně nepodaří.

V něčem mu rozumím, ač takovéhle problémy neřeším. Je mi 35, mému hrdinovi kolem padesátky. On chodí na sex cally a já si můžu psát scénáře, kde se ze všeho vypíšu… Ne, teď vážně. Podle mě jde o realistický myšlenkový pochod mnoha mužů, kteří nejsou bezskrupulózní zahýbači. Je-li vám padesát a víc, žijete s někým desítky let, myšlenky na nevěru jsou asi normální. A týkají se určitě i žen.

Právě, že to od kamarádů a kamarádek v tomhle věku vím. Taky slýchám, že je ty myšlenky dost děsí, protože jsou morální a čestní a nevěra jim je proti srsti. To vše v Callu najdete. Vypráví příběh slušného člověka se slabostí pro ženy. Neví, jak s tím pracovat.

Ano, sexting může vypadat jako dost nešťastný způsob, ale jemu to vyhovuje, až do okamžiku, kdy spadne do maléru. Call ovšem rozhodně nikoho nesoudí. Není v něm jediná vyloženě negativní postava. Je to i díky Danu Švábovi, který „hříchy“ předává neoplzle.

To byl záměr. Dan je slušňák. Je přesně ten táta, do kterého byste neřekli, že by mohl udělat cokoli špatného… Takový je v životě i ve své roli. A já jsem ho také předem poprosil, aby se zkusil vcítit do toho, jak by takovou roli hrál třeba „Robin Williams“.

Ani on nebyl na první pohled muž, kterého byste tipovali, že si volá nahý s dvacítkami. A právě v té jeho a Danově laskavosti, slušnosti a bitvě morálky a touhy je ta hloubka, krása i tragédie celého našeho filmu.

Jak už o mně prozradil Pánský klub, občas se rád zabývám nevěrami a cestami, co k ní vedou. Samozřejmě v teoretické rovině. Ženy se mi líbí, a přitom jsem šťastně ženatý a troufám si říct, že i stále více zamilovaný.

A možná proto mě tyhle rozpory zaujaly a řekl jsem si, že by to bylo fajn nějak zanalyzovat víc a tentokrát ne formou komedie, ale seriózně. A pak mi jeden velmi blízký člověk svěřil svůj zážitek s erotickým callem a tím, jak ho po něm vydírali. Konkrétně tím, že vše zveřejní, když nezaplatí.

Poslal je někam. Řekl, ať to pošlou komu chtějí, že na sebeúctu kašle, protože takový je, a pak vše oznámil policii, která sice nic nevyšetřila, ale mně to pomohlo vymyslet film…

No to netuším. Komedie miluji, ale tady jsem cítil, že by byl humor špatně. Možná je to tím, že jak člověk stárne, zjišťuje, že nevěra je sice nemorální, ale ne černobílá, a generační spory v rodinách na téma, že jeden z rodičů zahnul, nebo odešel, bývají podhoubímx pro dost brutální dětská traumata.

Takže ta změna žánru nebyla kalkul, ale spíš přirozený proces. A pokud jde o to, co dál, rád bych na Call navázal antologickou minisérií na podobná témata - tedy ještě bych nějaký čas chtěl zůstat v těchto vodách. Už jsme ve fázi, že máme velkého zahraničního partnera, akorát bohužel české televize, které k dofinancování projektu potřebujeme, jsou zatím o něco váhavější. No uvidíme po kině.

Tak zevrubné asi ne. To bych to musel prubnout na vlastní kůži, a na to fakt nejsem typ. A pokud jde o dialogy a vhledy do Adamovy duše, tak ona mě zná. Máme se rádi a o těch tématech spolu otevřeně mluvíme. Náš vztah je krásný v tom, že si můžeme říct v podstatě cokoliv.

Mně na ni přišla mladá. Sice jí už je 41, jenže vypadá stále moc mladě a jako mateřský typ si ji dokážu představit spíš u malých dětí než u puberťáků. Plus je to typ holky, s níž chce jít každý po minutě rozhovoru hned na kafe nebo na pivo, a já potřeboval, aby ta máma v sobě měla větší otazník. Záhadu.

Ví to? Neví to? Co si myslí? Jak to má? Proto jsem roli nabídnul Janě Kolesárové, která je nejen skvělá herečka, ale jde z ní přesně to tajemství, až neuchopitelnost, kterou naše filmová Klára měla mít.

Film byl napsaný na 75 minut, ve střižně zbylo 61. Nějak mi přišlo, že to tomu příběhu sluší nejvíc. Po prvních projekcích jsme zjistili, že funguje, a tak jsme ho už nechtěli uměle natahovat. Pro festivaly navíc stačí 60 minut, a to byl původně náš cíl.

Díky odvaze Bontonfilmu, jmenovitě Roberta Ševce a Martina Palána, je ale nakonec Call v celoplošné kinodistribuci. A jsem přesvědčený, že pokud divák nejde na spektákl jako Top Gun nebo F1, dostane i na této ploše přesně to, co by měl od podobného drama thrilleru dostat – silnou nálož emocí a napětí bez pocitu, že byl nějak ošizen. Anonymní dotazníky testovacího publika nám ten pocit navíc potvrdily. Takže věříme, že 61 minut není málo, ale právě akorát.

Na Lift-off festivalech v Torontu a v New Yorku a teď je v semifinále na Veneto International Film Festival 2027. Minulý týden jsme taky podali přihlášku na Sundance, tak uvidíme.

Asi. Jde totiž o téma, o němž se lidé baví i po projekci filmu a často i víc dní. To mě moc těší. Přesně proto jsem ten film točil.

Už jsem o tom přemýšlel. Takováhle věc by slušela nějakému menšímu divadlu. Loni jsem zkoušel Divadlo v Řeznické, ale nechtěli to. Možná bych mohl oslovit ještě Ungelt… Nevím. Uvidíme, co život přinese. Letos budu například poprvé zkoušet v Divadle Bez zábradlí, což by mě před pár lety ani nenapadlo. Mám z toho velkou radost. Karel Heřmánek mi nabídnul režii výborné inscenace Druhá strana kulis od Floriana Zellera, a to jsem prostě nemohl odmítnout.

Ano, jde o moji nejúspěšnější adaptaci, kterou už po Jezerce hrálo pět dalších divadel. Vyjednat si autorská práva na uvádění hry podle knihy přitom nebylo snadné. Spisovatel Timur Vermes se bál, co z toho ve „Východním bloku“ vznikne. Nakonec mi uvěřil.

Vnitřně mám pocit, že je tím nejlepším, co jsem pro divadlo napsal (premiéra v roce 2017 - pozn. red.). Dodnes děkuji Honzovi, tchánovi, že mi tuhle šanci dal. Díky ní jsem pochopil, co mě baví.

Já jsem něčím trochu staromilec, stejně jako moje Kristýna. Vždycky se tomu smějeme. Třeba nedávno jsem si koupil třicet let starý kabriolet, aby mě nerušily moderní vychytávky při řízení. Mám rád i našeho nového peugeota, ale občas mě rozčiluje ten obří displej, jak to všechno svítí a bliká. Párkrát jsem se kvůli tomu už málem naboural, byť je tam asi dvacet asistentů.

Čili technologie mě fascinují, ale vlastně bych je oželel. Mám pocit, že nás odvádí od podstaty a prožívání. A toho se vlastně lehce dotýkáme i v Callu. Mám-li to srovnat s těmi auty, když si chci opravdu užít řízení, vždycky sednu do toho starého.

Toho jsem ušetřen. Většina lidí z branže ví, že jsem přes ženu spojený s Hrušínskými. A navíc dost lidí zná i mé rodiče. Táta hraje desítky let na kontrabas ve filharmonii a muzikanti a herci se stýkají běžně. Za syna paní Elišky mě tedy nemají. Navíc její příjmení se píše jinak než to mé.

Hrál jsem deset let na housle. Povinně, denně, na vše dohlížela maminka. Myslím si, že jsem měl i talent, hezký tón. Ale protože mě moc nebavilo to cvičení, časem jsem začal zaostávat v technice, ruce „nestíhaly“. Po tragikomickém fiasku na Barokních perlách Gabriely Demeterové, kde byly ty nejtalentovanější děti z Česka a já, jsem housle opustil.

Byl jsem nervózní. Nepřidalo mi, že jsem na stejné úrovni jako ti další. I ti osmiletí drilovali tři hodiny denně a já, patnáctiletý pásek, místo cvičení bloumal po ulicích a naháněl první holky. Když pak přišel den D, závěrečný koncert v Manětíně na zámku, spatřil jsem v hledišti na židlích v první řadě cedulku: rezervace Václav Havel, Dagmar Havlová.

A v ten moment na mě přišla panická ataka. Když jsem pak vyšel na pódium, kde mě doprovázela cembalistka, v nervech jsem zahrál první tón a smyčec mi vypadl z ruky. Normálně odletěl. Vnímal jsem, jak táta sklopil hlavu a Bára, cembalistka, nejistě pokračovala ve hře… a já, protože jsem nevěděl, co mám dělat, začal jsem tak podivně tančit pro ten smyčec a nějak jsem to s ním pak dohrál.

Nebyli. A publikum mi bouřlivě tleskalo. Prý jsem byl to nejlepší z večera. Bohužel ne ve smyslu, jak si to Bach představoval. A tak šly housle stranou.

Snažíme se, aby si hudbu zkusili. Vojtík se jí ale brání - nechce. A Kuba? Ten nedávno vzal trumpetu a ve 3,5 letech normálně vyvinul tóny. Neptejte se mě, jak. Ani já, ani Kristýna to nesvedeme. A když sedne na chalupě k bicím, vypadá, jako kdyby se s nimi narodil. Tak kdoví. Třeba za to vezme on. Ale to je na klucích. Když projeví zájem, mají naši podporu.