RECENZE: Rodina k pronájmu s Brendanem Fraserem oblaží i trhá srdce, do kýče ale neupadá

Hikari, která vystudovala film a produkci ve Spojených státech, debutovala před šesti lety citlivým dramatem o sexualitě hendikepované dívky 37 sekund. Od té doby se etablovala i v televizi. Coby režisérka spolupracovala na amerických seriálech Tokyo Vice a Ve při, čímž směle vkročila do Hollywoodu.

Tímto směrem pokračuje ve svém druhém celovečerním snímku Rodina k pronájmu. Americkou perspektivu zde zastupuje Brendan Fraser v roli Phillipa, emigranta usazeného v Tokiu. Ten je nepříliš úspěšným hercem, jenž se shodou okolností dostane k atypickému povolání, které má přesto k dramatickému umění dost blízko.

Nastoupí do agentury zaměřené na poskytování „náhradníků“, které lidé shánějí z rozličných důvodů. Mezi jeho první zákazníky patří lesba, která příbuzným nedokáže říct pravdu o své sexuální orientaci. Phillip proto ztvární jejího ženicha při fingovaném sňatku.

Jindy si ho najme matka samoživitelka, která potřebuje solidního tatínka pro dcerku. Dívku totiž přihlásila na prestižní školu, kde rodiče během přijímacího řízení procházejí důkladnými pohovory.

Některé zakázky jsou čistě krátkodobou záležitostí. Při jiných, jakou je právě hraní otce malé holčičce, Phillip k dotyčným osobám přilne mnohem více a vztahy nezůstávají jen v profesionální rovině.

Velice lidský Fraser, který před třemi lety získal Oscara za hlavní roli v dramatu Velryba, byl pro ztělesnění dobrosrdečného muže znamenitou volbou. Jeho herectví v sobě nese cosi tragikomického i hluboce melancholického, co umí předat pouhým pohledem svých trudných očí.

Děj, který by snadno mohl sklouznout do sentimentálního kýče, udržela Hikari jakožto scenáristka v patřičných mezích. Snímek je dojemný v hřejivém a zároveň smutném smyslu. Citově vypjaté scény nicméně autorka utíná vždy dříve, než by začaly z diváků ždímat emoce násilím.

Výtku lze mít snad jen k tomu, že režisérka mohla více pracovat s japonskou kulturou náznaků, kterou jako rodačka velmi dobře zná. Místy si až příliš předchází zahraniční publikum, takže film v určitých momentech působí až polopaticky.

Mohla mu vtisknout více mysteria a symboliky, které pro cizince znamenají tak lákavé atributy východoasijské kinematografie. Japonských postav k tomu měla k dispozici dostatek, ty ovšem všechno nejasné spíše nadbytečně vysvětlují.

Co je na Rodinném pronájmu naopak přitažlivé, byť nikoliv objevné, jsou záběry na pulzující japonskou metropoli i úchvatné přírodní scenérie a posvátné prostory. Spolu s laskavým příběhem a skvělým hlavním představitelem jde o velmi milou podívanou do dnešních ponurých zimních dnů.