RECENZE: Případ 137 na pozadí protestů žlutých vest prověřuje nevyprovokovaný zásah policie

Francouzský film sleduje napínavé vyšetřování policejního zásahu během protestů „žlutých vest“. Při incidentu byl vážně zraněn gumovým projektilem dvacetiletý mladík, který se protestů účastnil se svou rodinou. Film Případ 137 vychází ze skutečných událostí, jež tvůrci fiktivně zobecňují.

Režisér a spoluscenárista snímku Dominik Moll strávil před jeho natáčením stáž v pařížské centrále IGPN, což je policejní inspekce vyšetřující samotné policisty, tedy obdoba naší GIBS.

V této policii uvnitř policie pracuje inspektorka Stéphanie Bertrandová (Léa Druckerová), která na základě stížnosti matky Guillauma, který byl zasažen do hlavy, začne prošetřovat, co se stalo během protestu. Nejprve se musí vyznat v tom, které bezpečnostní složky ten den zasahovaly.

Případ rekonstruuje ze záznamů bezpečnostních kamer a mobilních telefonů. Zjistí, že se na zásahu podílela pětice mužů, které identifikuje jako členy speciální jednotky BRI, která hrála klíčovou roli při ukončení teroristického útoku v klubu Bataclan.

Od té doby se ale nálada veřejnosti vůči bezpečnostním složkám obrátila na opačnou stranu, což Stéphanii připomene její dospívající syn, když se jí ptá, proč všichni nenávidí policii. U policie na protidrogovém pracuje i jeho otec, který své bývalé manželce vyčítá, že v čase tlaku na ni zpochybňuje policejní postupy.

Stéphanie ale jen svědomitě vykonává svou práci. Když konfrontuje zasahujícího příslušníka s videem z místa činu, na němž je vidět, že bezbranného, na zemi ležícího mladého muže ještě kopne, odvětí jí, že šlo o nutnou obranu.

Profesní solidarita, zapírání i procesní kličky vedou k tomu, že viníka nevyprovokovaného útoku nejde určit. Stéphanie se může utěšovat, že udělala pro vyšetření případu, co mohla. Při jeho dotažení ale narazila na institucionální bariéry, které před ní kladou otázku, jestli má její práce vůbec smysl.

Ocitá se mezi dvěma mlýnskými koly. Na jedné straně zoufalá výčitka Guillaumovy matky, volající po spravedlnosti pro jejího syna, na druhé straně tlak kolegů a nadřízených, že je málo loajální k prostředí, z něhož vzešla.

Pohled do jejího soukromí a načrtnutý vztah se synem, kolegy i jejími rodiči nám naznačuje, jaká je a jakými principy se řídí při výkonu své profese, což podtrhne v závěru dialog s její nadřízenou, která jí vyčítá, že se z vyšetřování měla vyloučit kvůli možné podjatosti.

Ta spočívá ale jen v tom, že Stéphanie pochází ze stejného provinčního města jako rodina Girardova, jejichž radostný výlet na demonstraci skončil poškozením mozku Guillauma a tříměsíčním vězením pro partnera jeho sestry a svědka celé události.

Že Stéphanie stojí na straně oběti, je projevem její lidskosti, stojící proti byrokratickému mechanismu. Chápe, s jakými obavami se potýkají lidé ze St. Dizier, kde pravidelně navštěvuje své rodiče. Je to prostředí neprivilegovaných, kteří ji vnímají jako reprezentanta represivní státní moci.

V jejích unavených očích se zrcadlí odhodlání, vystřídané deziluzí z nemožnosti domoci se spravedlnosti. Odtud i motiv s kotětem, jehož se ujme. Ke scrollování zábavných videí s kočkami, které vidí u své matky, se uchyluje s poznáním, že její mise narazila na limity, kam už ji systém dál nepustí.

Pomalé procedurální vyprávění získává postupně na naléhavosti s tím, jak jsou policisté konfrontováni se záznamem jejich nepřijatelného postupu a jak se pro Stéphanii vyšetřování stává záležitostí nejen profesní integrity, ale i té osobní. Soustředěný, emotivní výkon Léy Druckerové přitom koresponduje s etickým a sociálním přesahem tohoto procesního vyšetřování.