RECENZE: Paolo Sorrentino potvrzuje své umění v Milosti

Sorrentino, jehož Velká nádhera získala Oscara za nejlepší zahraniční film roku 2014 a jehož další filmy, jako jsou Mládí, Boží ruka nebo Božský, posbíraly ceny z největších světových festivalů, je známý svou vizuální originalitou, emocionální hloubkou a poetikou obrazu.

Zabývá se tématy, jako je krása a zároveň prázdnota moderního života, moc a sláva, ústup z vrcholu, ztráta moci i láska v mnoha podobách. A neodvratnost stárnutí.

To je i tématem Milosti. Ústřední postavou je italský prezident, tentokrát nikoliv konkrétní osoba, jako byli premiéři Andreotti (Božský) nebo Berlusconi (Oni a Silvio), ale fiktivní postava.

Chystá se odejít do důchodu, ale ještě musí učinit několik důležitých rozhodnutí. Na stole má dvě žádosti o milost za vraždy z lásky a jeden kontroverzní zákon týkající se eutanazie.

Starý muž na odchodu z výsluní politické kariéry váhá, pochybuje, přemýšlí o morální odpovědnosti i vlastních životních prohrách. Sám se dodnes nevyrovnal s někdejší nevěrou ani nedávným odchodem své manželky a nyní se mu to v úvahách nad nezbytnými rozhodnutími všechno vrací.

Sorrentino prostřednictvím své postavy předkládá nejen působivé a intimní myšlenky na téma stárnutí a morální odpovědnosti, ale také četné filozofické úvahy o životě a jeho konci i o milosti v širším a hlubším slova smyslu.

Scénář je originální a osobitý, dialogy jsou na Sorrentina a jeho opakovaně prokázanou schopnost tvrdého sarkasmu až překvapivě jemné. Režie je navzdory meditativnosti textu divácky vstřícná, vtipná, Sorrentino dokáže včlenit humor velmi přirozeně a s lehkostí do všech svých témat.

Zároveň vede diváky k tomu, aby sami o daných dilematech přemýšleli, nenabízí jednoznačné morální stanovisko. Je vidět, že touží po tom, aby jeho film zůstal v divácích ještě po závěrečných titulcích, a daří se mu to.

Místy se jeho zvolna vyprávěný, nicméně obrazově „sorrentinovsky“ nápaditý snímek noří do existenciálních úvah a výrazně meditativní polohy dost silně, což může být pro některé diváky obtížněji sdělitelné.

Do značné míry je to však vyváženo lehkostí vizuálního ztvárnění, byť s podstatně menší opulentností, než na jakou jsme u tohoto režiséra zvyklí. Filmu je to ku prospěchu, nenajdeme v něm manýrismus ani snahu šokovat, čehož je v jeho některých předchozích filmech příliš.

Toni Servillo, jakkoliv je s režisérem za léta spolupráce srostlý a velmi přesně dokáže vyjádřit Sorrentinovy představy, je tentokrát možná ještě působivější a přesvědčivější. Podává zralý výkon, jistější možná i o to, že jeho prezident není vystavěn podle jedné konkrétní postavy, takže herec není sebeméně svazován podobou ani gestikulací předobrazu. Vedení ostatních herců je bezchybné, patří ostatně k nejsilnějším stránkám Sorrentinovy režie.