RECENZE: Nevděčné bytosti zkoumají hranice rodičovské lásky

Jeho Rodinný film získal Cenu české filmové kritiky za nejlepší film a scénář, snímek Všechno bude podle scénáře Petra Pýchy byl oceněn na MFF Karlovy Vary za nejlepší režii a dostal šest Českých lvů, s úspěchem ho uvedl i festival v Torontu.

Po Atlasu ptáků z roku 2021 nyní Omerzu přichází s novinkou Nevděčné bytosti, v níž zkoumá rodinné vztahy, což patří k nejsilnějším stránkám jeho tvorby. A také hledá morální hranice, které jsou rodiče ochotni v zájmu svých dětí překročit.

V první části sledujeme dvě děti z dvojjazyčné rodiny (otec Brit, matka Slovenka), které tráví část prázdnin s otcem, jenž matku nedávno opustil, na Jadranu v místě, kde prý byli rodiče nejšťastnější. Táta se snaží udělat prázdniny co nejhezčí a také dát s dětmi do pořádku vzájemný vztah, narušený jeho rozchodem s matkou.

Dost dlouho však naráží na mlčenlivě naštvaný výraz sedmnáctileté dcery Kláry, kterou nic nebaví a navíc zjevně trpí poruchou příjmu potravy. Možná v důsledku rozchodu rodičů, možná ne. Každopádně ani mladšímu bratrovi její chování, které je doslova „na pěst“, náladu nezlepšuje.

Sourozenci sice prožívají i chvíle kouzelné blízkosti, ale postupně převažuje napětí v chlapci, který se kvůli problémům s Klárou ocitá na vedlejší koleji. Rozpačitá dovolená se zdá nabrat lepší obrátky, když se Klára seznámí s místním mladíkem Denisem, zamiluje se a najednou je jako vyměněná, začne dokonce jíst.

V „chorvatské části“ Omerzu pečlivě, originálně a s velkým citem pro vizuální stránku představuje postavy a navozuje atmosféru dovolené, na níž se všichni tři cítí poněkud nejistí. A činí tak s velkou schopností přenést jejich pocity a náladu na diváky.

Trvá to však až zbytečně dlouho, přičemž časem začnou prosakovat slabiny scénáře a dramaturgie ve značně vykonstruované zápletce a následné logice jednání. Když otec náhodou objeví v lese mrtvolu, vydá se večer na místní policejní stanici, ale když narazí na zavřené dveře, nechá to prostě být. K objevu se nehlásí ani tehdy, když je Klára vyslýchána, protože Denis je hlavním podezřelým a stává se z něj psanec. Rozhodne se jen sebrat děti a odjet domů.

Cestou upadne Klára, která opět přestala jíst, do bezvědomí a film se náhle překlopí do úplně jiného žánru, podmanivá atmosféra mizí, jsme v realitě.

Když rodiče v nemocnici zjistí, že jediné, co Kláru, ohroženou na životě, zajímá, je očekávaná zpráva od Denise, která nepřichází, rozhodnou se pro řešení, jímž překročí hranici osobní intimity vlastní dcery.

Jejich rozhodnutí je sice zoufalé, ale možná je zase sblíží a hlavně na rozhodující chvíli pomůže. A ať hodí kamenem každý rodič, který by se ničeho morálně nepěkného nedopustil, když jde o život jeho dítěte! Jenže ani bílá lež se v důsledku nevyplácí.

Kdyby film zůstal po celou dobu konzistentní v soustředění na pocity a náladu, kdy o lapsech v logice není potřeba příliš přemýšlet, protože o ni nejde, bylo by vše v pořádku. Jenže „česká“ část filmu se snaží být prostě příběhem se zápletkou až thrillerovou, s krkolomnými zvraty. A především se vyprávění začne odvíjet prostřednictvím esemesek, které celkový dojem originality a nápaditosti kazí.

Řada věcí je navíc zpětným pohledem zbytečná. Diváci si například mohou oprávněně myslet, že dvoj- až trojjazyčnost (děti mluví česky) bude mít ve filmu nějaký význam. Nemá. Stejně tak lze očekávat, že otec bude kvůli zatajování nálezu mrtvoly alespoň chvíli podezřelý. Není. Nevděčné bytosti přesto poutají nejednoznačností rozhodnutí, pointy i tím, že nehledají v rodinných vztazích univerzální pravdu.

Debutující Antonín Chmela jako mladší bratr prokazuje herecký talent, jeho role je nenápadná, ale o to výraznější. Bohužel Dexter Franc (hraje podle potřeby ženské i mužské postavy) v roli Kláry má fakticky jen dva výrazy – naštvaný a radostný. Postava Kláry i proto není tak zajímavá, jak mohla být. Přesvědčivější je Barbora Bobuľová jako matka a zejména irský herec Barry Ward, který hraje otce natolik působivě, že by si jeho postava zasloužila hlubší propracovanost.