Hladoví se radovali z maličkostí. Do českých kin míří japonská protiválečná klasika Hrob světlušek

Protiválečné drama stvořilo japonské studio Ghibli, jež letos slaví čtyřicet let od svého vzniku. Hrob světlušek se od jeho běžné produkce liší. Oproti fantaskním a povětšinou nadějeplným příběhům Hayaa Miyazakiho je Takahataův film realističtější a temnější.

Protagonistou je čtrnáctiletý Seita, který se během bombardování Japonska a po ztrátě obou rodičů snaží udržet naživu sebe a mladší sestru, čtyřletou Setsuko. Přístřeší načas naleznou u tety, jejíž rodina ale sama strádá nedostatkem potravin.

Po vzájemných neshodách se sourozenci přesunou do opuštěného protileteckého krytu. Válka se zintenzivňuje a jejich hlad roste. Přesto se snaží radovat z maličkostí, třeba ze světlušek, které jim ve tmě dělají společnost.

Japanolog Jan Sýkora připomíná, že první nálet na Tokio se odehrál už 18. dubna 1942 v rámci operace Doolittle. Tehdy šlo o útok jediného letadla, škody byly minimální a efekt byl především demonstrativní. Od listopadu 1944 se však nálety staly součástí každodenního života.

„Američané dosti často používali zápalné bomby, které měly s ohledem na převažující dřevěnou zástavbu mimořádně ničivý dopad. Autoři filmu to tak asi nezamýšleli, ale podle mě obraz roje žlutozelených světlušek koresponduje s rojem rudých jisker z hořících měst,“ podotýká.

Doplňuje, že největší a nejničivější byl nálet na Tokio v noci z 9. na 10. března 1945. Tři stovky bombardérů zničily na 230 tisíc budov, z nichž většina shořela, zabily více než 120 tisíc japonských civilistů a zhruba milion tamních obyvatel zranily. „Srovnejte s Drážďany, kde zemřelo přibližně třicet pět tisíc lidí. Nemluvě o Hirošimě a Nagasaki,“ upozorňuje.

Hrob světlušek se tolik nezaměřuje na samotné boje jako spíše na devastující dopady války na civilisty, zejména děti. Je emotivní, ale veskrze podprahově. Pocity z něj nekřičí, je na divákovi, aby je objevil a prožil.

Podle Sýkory to koresponduje s japonskou kulturou náznaku. „Japonština je navíc znakový jazyk a znak je v podstatě obrázek. Japonci tedy vnímají mnohem více očima než ušima, orientují se spíše přes obrazový vjem než slovní popis,“ vysvětluje.

Země se podle jeho slov s válečnou minulostí dodnes zcela nevyrovnala. „Válka se objevuje v učebnicích, muzeích, filmech, ale dosti často jsou Japonsko a Japonci líčeni spíše coby oběť nežli původce utrpení,“ říká.

Uzavírá, že stejně jako v denacifikovaném Německu i v Japonsku existují skupiny, které válečné události zpochybňují a namítají, že japonské zapojení přispělo k osvobození většiny východoasijských zemí od koloniální nadvlády.