RECENZE: Malá Amélie kouzelně objevuje svět pod kapkami deště

Režijní duo Maïlys Valladeová a Liane-Cho Han Jin Kuangová mile přibližuje období dětského zkoušení a objevování. Tříletá Amélie je již třetím dítětem v belgické rodině a hned ze začátku bojuje s nástrahami, které si svět pro malou ratolest připravil.

Její probouzení do krás země nachází skrze nášlapy drobných nožiček milníky, které otevírají další a další brány k porozumění. Toho, že dívčiny možnosti jsou nekonečné, ale rovněž úzce svázané. Prvotním impulsem je spřízněná duše v podobě babičky a její čokolády.

Jsou to právě vztahy s lidmi, které na malou Belgičanku působí nejdříve. Babiččino pouto střídá přátelství s chůvou v dalekém Japonsku, kde se rodina tatínka diplomata usazuje. První rivalita má podobu staršího bratra a první vzpomínky mají kolorit země vycházejícího slunce, kde si drobné stvoření deště hledá své království.

Animace si zachovává dětskou jednoduchost a nevinnost a zdůrazňují vjemy tak, jak by je dítě spatřilo poprvé. Nové, barevné a nikdy prosté. K tomu dopomáhá i iluze všemohoucího, kterého v sobě Amélie vidí.

Ve snímku nejde o otázku víry, ale o vědomí, že není nic, co by dívka nezvládla. Zdánlivě neexistují hranice, ale ani pud sebezáchovy, což trefně ilustrují momenty, ze kterých rodičům nebude zrovna veselo. Nebo ty, ve kterých je čas zodpovědět složité otázky. Ale i takové k vyrůstání patří.

Tvůrci nechávají Amélii vzlétnout daleko. S časem ale nemilosrdně odhalují životní pravidla, překážky a původní všemoc konečně také dostává reálnější kontury, což si pomalu uvědomuje i samotná dívka. Hradby toho skutečného, dospělého života jsou pro film klíčové, ale jsou tak chytře a vkusně zapracované, že nikdy o širokou fantazii a nápady nepřicházíme, právě naopak. Všechna omezení si žádají širší mozaiku schopností a hravého zkoumání.

Dívčinu představivost a touhu poznat svět ještě prohlubuje zasazení děje do Japonska, kde kulturní rozdíly nabízejí mnohem pestřejší panorama života. Malá Amélie tam možná absolvuje kratičkou kapitolu svého dětství, je však nabitá, dojemná a snadno si nás podmaňuje.

Proto také nakonec vítězí představa o dětském světě. O kterém si možná přejeme, aby v nás dospělých alespoň nějakou dobu zůstal. To dokládá i vize v závěru. Amélie už chápe, že není všemocná. Ale její svět je dokonalý a šlape přesně podle představ. Růžové brýle jsou zde nutností, protože radost ze života je doslova jako malovaná. Koneckonců to není poprvé, co jistá Amélie roztomilou francouzštinou v kinech okouzlila.