RECENZE: Videoherní adaptace Mortal Kombat II brakovou brutalitu soubojů odlehčuje humorem

Režisér Simon McQuoid, který měl na starost i úvodní část, v pokračování naplňuje zlaté sequelové pravidlo, a to nabídnout víc toho, co minule fungovalo, a naopak se vyvarovat toho, co diváci nepřijali.

Hrdina jedničky Cole Young, který neměl oporu ve videoherním světě a v prvním filmu plnil roli jakéhosi průvodce po něm pro neznalé herní předlohy, je ve dvojce odsunut do pozadí.

Do popředí se dostávají postavy herce Johnnyho Cage a princezny Kitany a hlavně krvavé souboje, o něž tu jde především. Jejich charakter je převzat z herních předloh, od stylu záběrů až po slovní výměny protivníků, což jistě potěší fanoušky, na druhé straně film působí jako taková oživlá videohra na plátně.

Tomu odpovídají i prostředí, v nichž se pohybujeme. Střídají se proměnlivé, počítačově vygenerované kulisy s herci v kostýmech, kteří se stávají součástí spektakulární akce. Videoherní estetika se propisuje do té filmové, jež do velké míry plní úlohu fanservisu pro ty, kteří sledují, kolik propriet z her se podařilo přenést do celovečerního tvaru.

Souboje nešetří brutalitou, ale jsou i dobře vystavěné. Jak z hlediska jejich choreografie, tak gradace. Soupeři využívají prostředí, v nichž se odehrávají, přizpůsobují se jim a reagují na podněty, které z nich přicházejí. Učí se taktizovat, kombinovat a za pochodu měnit pravidla hry díky svým specifickým schopnostem.

Krvavý finiš soubojů obstarávají dokončovací údery, zvané fatality, při nichž se soupeřům vytrhávají ruce i páteře nebo drtí a porcují hlavy. Je to přepálené, takovým groteskně morbidním způsobem, typickým pro tento druh podívané.

Tvůrci se nestydí za jeho pokleslý ráz a naopak se hrdě hlásí k tomu, že servírují zábavný brak, jak vystřižený z devadesátých let. Tomuto pojetí jde naproti i hlavní hrdina Johnny Cage (Karl Urban). Devadesátkový herec z béčkových filmů na VHS, který v nich zástupy protivníků likvidoval za pomoci kombinace karate a kung-fu.

Teď je Johnny zapomenutý a na fanouškovské akci čeká, kdo za ním přijde pro podpis. A objeví se ti, kteří ho vtáhnou do zápasu o osud universa. Johnny do něj svou osobitostí vnáší velkou dávku nadsázky. Ze začátku tím, že nechápe, čeho se to vlastně účastní, potom svým humorem shazuje patetické řeči božstev o záchraně lidstva.

Jeho figura vám připomene béčkové herce typu Michaela Dudikoffa s filmy jako Americký ninja. Těch odkazů zde ale nalezneme více. Ke Carpenterově akční fantasy Velké nesnáze v Malé Číně, eskapádám Jackieho Chana i Pánovi prstenů nebo seriálové Hře na oliheň.

Scenárista Jeremy Slater odkazy na herní předlohu i jiné známé tituly neustále pomrkává na fanoušky a dává jim najevo, jak k této záležitosti přistupovat. Že ji nemají brát až tak vážně, protože zde opravdu nejde o ambiciózní posun videoherní látky, ale naopak o sázku na co nejjednodušší, nekomplikovaný děj a vztahy mezi postavami, snadno pochopitelné i pro ty, co se nevyznají v mytologii videoherního světa.

Od ní se tvůrci částečně odklání, při zachování charakterových vlastností hlavních bojovníků. Zápletka s amuletem, který je třeba získat, aby bylo možné porazit temného vládce, císaře Shao Kahna (Martyn Ford), je srozumitelná, stejně jako expozice z Edenie, která určí vztah jeho nevlastní dcery Kitany (Adeline Rudolphová) k němu.

O tom, zda Zeměříše dopadne stejně jako podrobená Edenie, se pak rozhoduje v turnaji, čítajícím deset soubojů, do něhož se zapojí i Johnny. Ten, spolu s prostořekým žoldákem Kanem (Josh Lawson), pravidelně sráží osudové chvíle vtipem.

Druhý díl nabízí víc humoru i brutálních soubojů, ctících videoherní estetiku. Karl Urban je přirozeným tahounem a nastavením své postavy do velké míry určuje béčkový charakter filmu, který se za svou brakovost nestydí, ale naopak s ní v odlehčeném duchu funkčně pracuje.