RECENZE: Komedii Po večerce chybí větší soustředění na děti

Hlavní postavou je vyhořelý zaměstnanec korporátu Kráťa (Vladimír Polívka), jehož rodiče (Ondřej Pavelka a Dana Batulková) desítky let vedli dětský tábor. Jenže táta se na to po třetím infarktu už necítí, a požádá Kráťu, aby ho jako hlavní vedoucí zastoupil. Ten nabídku přijme, navzdory tomu, že byl na táboře naposledy před patnácti lety.

Kdo však nepřijme jeho, to je stará parta ostatních vedoucích, kteří očekávali, že vedení tábora připadne nejzkušenějšímu Cyrilovi (Václav Neužil). Vše se ještě zkomplikuje, když na tábor přijede hned první den hygienická kontrola ztělesněná Kráťovou někdejší táborovou láskou Anežkou (Eva Podzimková), která teď žije s jeho někdejším rivalem, dnes zlým developerem (Stanislav Majer). Ten chce s podporou obce starý tábor zrušit a na jeho místě postavit luxusní resort.

O zápletky je tedy postaráno. Tou hlavní, nepříliš originální, je boj o záchranu tábora, jaký jsme viděli už mnohokrát, třeba o zoologickou zahradu nebo prostě jen o krásné místo na světě. Kráťa navíc musí řešit nejen skutečné problémy, které vyvstávají s celkovou „únavou táborového materiálu“, ale zároveň se vynoří i vzpomínky na první lásku.

Očekávané a následně předvídatelné jsou nejen tyto zápletky, ale i vývoj většiny postav, ať je to patnáctiletý městský kluk (Max Dolanský), který je na táboře poprvé a proti vlastní vůli, takže si ho musí až postupně zamilovat, nebo kuchař (Jaroslav Plesl), který je zároveň nositelem několika vtípků.

Jinak humor v podstatě chybí, což je u filmu, anoncovaného jako komedie, dost velký problém. Ten hlavní ale spočívá v tom, že celý děj se točí především kolem dospěláckých vztahů, děti jen běhají po lese a věnují se běžným táborovým činnostem.

Pánek jim bohužel nevymyslel a nenatočil pořádné dobrodružství ani sportovní zápolení, nepřivedl zajímavé dětské postavy. Celotáborová hra se prezentuje jen kostýmy vedoucích, bodování zastupuje hlavně to úklidové. Děti zkrátka tvoří spíše kulisu ke vztahovým záležitostem dospělých. A nenahradí to ani přezpívání celého (!) tábornického evergreenu Okoř.

Pánek, který debutoval velmi dobrým filmem Děti Nagana a talent přinejmenším potvrdil v Neporazitelných z prostředí parahokeje, se tentokrát zřejmě nechal příliš unést vlastní nostalgií. Právě atmosféra tábora s rozcvičkami, ovocnými knedlíky, nástupy a kouzlem návratu na stará místa patří ve filmu k tomu nejpřesvědčivějšímu.

Herecké výkony jsou na úrovni dobře zvoleného castingu. Filmové řemeslo ovládá Pánek i kameraman Jan Baset Střítežský, patrná je všeobecná snaha natočit dobrý film. Ale i když špatný není, je škoda, že pořádný děj, kde by šlo alespoň rovnoměrně o děti a dospělé, se Pánkovi napsat nepodařilo. Snad tedy příště, není pochyb o tom, že patří k nejtalentovanějším filmařům své generace.