Srnky jsou oslavou divnosti, říká Robin Ferro z ostravského divadla Mír

Srnky jsou oslavou divnosti, která nám mnohdy připadá odporná, přesto se některým lidem děje. Podstata humoru v tomto filmu zkrátka spočívá v tom, že i když se nám v životě stávají zvláštní věci, někdy nezbývá než se jim prostě zasmát.

Nikdy jsem se necítil tak divně jako protagonisté filmu. Jako blbec se ale cítím pořád, takže s filmem velmi souzním. Rozhodně jsem o tom však neměl potřebu napsat hru jako Tomáš.

Nejhorší pro mě byla scéna, kdy jsem měl vyběhnout z ostravského Domu sester a přeběhnout celou, dost frekventovanou ulici 17. listopadu, kde se nachází nemocnice i Vysoká škola báňská. Až v té chvíli jsem si uvědomil, co bude nahota znamenat.

Scény, kdy jsem pobíhal nahý v lese nebo přes louku, jsme natáčeli jenom za přítomnosti štábu a mých kamarádů herců. V těchto případech to taková hrůza nebyla.

Pokud si správně vzpomínám, od Bertíka (Alberta Čuby, principála divadla Mír – pozn. red.) jsme dostali nabídku, zda bychom nechtěli natočit tento film. Tuším, že jsme si mohli vybrat, koho bychom chtěli hrát, a mám pocit, že roli Karla Janýze jsem si vybral sám.

Pojďme si narovinu říct, že je to úchyl, který by nejspíš potřeboval hospitalizaci. Je jen krůček od toho, aby onanoval na veřejnosti.

Věděl jsem, že nikdo jiný by ho ztvárnit nechtěl. Zbylé osazenstvo divadla Mír je poměrně stydlivé.

V tomto směru asi ano. Samozřejmě nechodím po veřejnosti nahý, ale doma se rád svléknu.

Hlavní vizionář, za kterým vždycky rád zajdu pro inspiraci, je Bertík. Právě on náš projekt vymyslel a shání na něj finance. Myslím si, že jeho myšlenka je krásná. Rád budu pěšákem a vlajkonošem, který bude jeho práci propagovat.

Jsme jednotní, i když je to v současnosti trochu těžší. Každý máme spoustu jiných projektů a bývá náročné je všechno skloubit.

Přiznám se, že v divadle jsme to ještě neřešili. Ta informace mě překvapila stejně jako celou republiku. Myslím, že Bertík ví, jak moc je pro mě důležitá audiovize. V divadle Mír se plánuji nadále angažovat, chci mít ale taky prostor na plnění svého filmařského snu. Jsme s Bertíkem domluvení, že to v budoucnu bude vyrovnané.

Moc, byli jsme na ní odkojení naším profesorem na konzervatoři. Je tak pro mě milým návratem do školních let, kdy jsme zkoušeli Gogolovu Ženitbu.

Byť to bylo cizí prostředí, hráli jsme pro asi stovku Čechů a moc jsme si to užili. Plula s námi spousta ostravských fanoušků, což mě překvapilo.

Byla to hezká zkušenost, sám bych podobnou plavbu asi nikdy neabsolvoval. Představa takové dovolené mě neláká, v zásadě jde o hotelový resort na vlnách, ze kterého nemůžete utéct.

Zařizoval to Štěpán. Myslím, že byl osloven agenturou, která organizuje podobná výletní představení. Původně chtěla jen jeho stand-up. Štěpána ale napadlo, že bychom jeli spolu, na což jsem pochopitelně kývnul.

Moc ne. Se Štěpánem jsme pluli z Janova do Barcelony. Na lodi jsme tudíž strávili jenom tři nebo čtyři dny, z čehož jsem jeden kvůli mořské nemoci prozvracel.