RECENZE: Jurský svět: Znovuzrození nic nového nenabízí. Příšery sežerou ty zlé, ti dobří možná přežijí

Jurský svět s podtitulem Znovuzrození se odehrává v době, kdy poslední zbytky majestátních tvorů přežívají v pásu opuštěných tropických ostrovů kolem rovníku. Na jeden z nich se vydává expedice, která může napomoci k zásadnímu průlomu v medicíně, pokud se jí podaří získat vzorky krve od tří gigantických ještěrů, z nichž jeden musí žít ve vodě, druhý na souši a třetí ve vzduchu.

Expedice je jako vždy tvořena postavami, jež se dělí na ty, které si zaslouží vrátit se ve zdraví domů, a ty, které skončí v obřích tlamách a v žaludcích nenávistných zmutovaných potvor. Scenárista David Koepp, který byl se Spielbergem už u Jurského parku, je přehledně rozdělil podle již mnohokrát vyzkoušeného modelu „hodný vědec, zlý obchodník a ti další“.

Nic nového se ve filmu s podtitulem Znovuzrození tedy nejen neurodilo, ale dokonce ani nepočalo, divák má pocit, že je to celé smontováno z útržků předchozích filmů.

Zástupce farmaceutického koncernu, kterému jde jen o peníze, dává expedici dohromady tak, aby v ní měl vědce (Jonathan Bailey), a protože tuší, že to nebude procházka růžovým sadem, najímá za slib tučné odměny také specialistku s bojovými zkušenostmi (Scarlett Johanssonová) a jejího parťáka (Mahershala Ali).

Výpravu doplní několik dalších postav, o kterých se divák mnoho nedozví, takže když je ještěři sežerou, je mu to celkem jedno.

Jak výprava postupuje, rozdělení na „hodné“ a „zlé“ se ještě prohlubuje, a aby to bylo ještě napínavější, paralelně s expedicí zabloudí do pásma dinosaurů jeden táta s dětmi na výletním člunu.

V ději často chybí jakákoliv logika, k postavám není snadné si vytvořit vztah, protože jsou příliš povrchně načrtnuté. A když v jednom z prvních dialogů zazní, že zájem publika o dinosaury významně upadá, člověk si bezděčně položí otázku, proč se tedy o nich točí další film?

Režisér Gareth Edwards (Godzilla, Rogue One: Star Wars Story) je po technické stránce zdatný, s kameramanem Johnem Mathiesonem dobře využili přírodní krásy Thajska a Malty, kde se většina filmu natáčela.

Akční scény jsou lekavé tak, aby nahradily vnitřní napětí, které příběhu chybí. Ovšem i tyto akční scény jsme mnohokrát viděli v téměř identické podobě nejen ve všech Jurských světech, ale stejně tak v příbězích Indiana Jonese nebo Godzilly a dalších, jen bez dinosaurů, které lze snadno nahradit čímkoliv jiným.

Nevadí, když hrdina tohoto typu filmu proletí stovky metrů z vršku, rychlost pádu zbrzdí stromy a na konci naštěstí spadne do vody. Ale že mu přitom ani nespadnou brýle, je už přece jen trochu moc.

Lze celkem počítat s tím, že nejmenší holčička z rodiny, která statečně bojuje o holý život, si oblíbí malého roztomilého dinosauříka. To je princip „míče proti trudnomyslnosti“, jak ho známe z cimrmanovského Dobytí severního pólu i Zemeckisova a Hanksova Trosečníka.

Ale když si gigantický dinosaurus „pohraje“ s nafukovacím člunem a neprokousne ho přitom, má člověk pocit, že Koepp s Edwardsem chtěli ve skutečnosti natočit parodii, ale nikomu to neřekli, a povedlo se jim to jen tak napůl.