RECENZE: Hamnet trhá srdce v dobové tragédii o největší z lidských ztrát

V Hamnetovi jsme svědky dvoření, sňatku a soužití rodiny Williama Shakespeara (Paul Mescal). Budoucí mistr slova a legendární básník z Avonu se pokouší prorazit na londýnské umělecké scéně, zatímco jeho žena Agnes (Jessie Buckleyová) na venkově vychovává jejich tři děti, dceru Susannu a dvojčata Judith s Hamnetem.

Stále úspěšnější bard po odchodu do velkoměsta nachází novou inspiraci. O té nejbolestivější, která brzy přijde, však zatím nemá ani tušení.

Zhaová skvěle vystihla reálné a nadčasové aspekty vývoje vztahu mezi Shakespearem a klíčovou postavou příběhu, jeho ženou Agnes. Mladý umělec nejprve vytrhne půvabnou dívku ze spárů tradiční rodiny ocejchované pomluvami o čarodějnictví a šarlatánství, aby ji následně opustil ve jménu stabilnějšího zázemí a výhledu na lepší budoucnost.

Rozhodnutí z rozumu po těžké zkoušce následně převrátí dynamiku mezi oběma milenci vzhůru nohama a dosud pevné pouto se tříští pod tíhou velké ztráty.

To samotné by možná stačilo k solidnímu narativu o rozpadu, usmíření a vykoupení. Navíc v niterném spojení s přírodou i tajemným jasnovidectvím, které v sobě skrývají listy šumící v anglické krajině. Gros tragédie se však schovává v naprosto srdceryvném pojetí osobní ztráty, kterou rodina prožívá. K ní tvůrci vykreslili neotřesitelné základy lásky k dětem, radosti z her a dospívání a pomíjivosti okamžiku.

Buckleyová ilustruje nejhorší noční můru všech rodičů a je ve své roli naprosto fenomenální. Divák se snadno ztratí v utrpení a bolesti, s nimiž se ztotožní, ať už mu v pokojíku běhají ratolesti, či ne. Katastrofu vepsanou ve tváři zrcadlí i skvělý výkon Jacobiho Jupea, který ztvárnil jejího umírajícího syna.

Dětská prostota a lehkost, se kterou Jupe přináší domnělou a statečnou oběť pro svou sestru, se vryje do paměti a nastavuje atmosféru, ve které se pomalu píší řádky uměleckého díla a emocionální katarze celého snímku.

Mescal je výborným hereckým partnerem. Jeho odcizení a odlišná forma truchlení jej dlouho nechávají s rezervovanými emocemi. Snad i záměrně tak představuje archetyp muže-živitele, který přijímá hněv zničené ženy s vědomím, že po jejím boku nezůstane tak dlouho, jak by měl. Uzavírá se ještě hlouběji do sebe, aby své populární komedie transformoval v intimní zpověď a odpustek sobě i své rodině.

Co se naoko jeví jako antiklimatické vyústění nejsilnější scény celého snímku, nastiňuje velkolepý závěr, ve kterém Shakespeare před zraky své ženy dává své poslední sbohem. S pohlazením hudby Maxe Richtera nachází jak toužebné osvobození, tak i svůj opus magnum.

Právě ten je náplastí na rozdrásanou duši básníka, jeho ženy a celé rodiny. Důkazem o žalu coby za života neprojevených citů. Zhaová nás o tom utvrzuje, mlčky, s dlaněmi nataženými k poslednímu výdechu nejslavnějšího ze synů.

Pod nimi se dramatická dvouhodinovka proměňuje v unikátní moment, ve kterém se snoubí bezprecedentní láska, život a pochopení, „že člověk má to ve svém nitru, co se nedá zdát; vše tamto jest jen bolu šperk a šat“ (Shakespeare, Hamlet).