Článek
Nabídek na to, abyste byl účasten natočení dokumentu o vás, jste v minulosti dostal už několik. Proč jste souhlasil až teď?
Když skladatel napíše dvacet dobrých písniček, má tendenci vydat celou desku. Když se člověk dostane k sedmdesáti letům života, má tendenci podívat se dozadu. Přišel zkrátka čas na to, abychom se já i moji fanoušci podívali na mých dvaasedmdesát let z odstupu.
Nikdo mě nemusel přemlouvat. Přišla nabídka a mně připadalo přirozené souhlasit.
Natáčel jste s lidmi, které znáte?
Ano, znám je všechny. Ne že bychom pracovali na společných projektech, ale vím, co dělali a jací jsou. Ostrava je malá, všichni se známe, a ačkoli režisérka Petra Všelichová pracovala dlouho v Praze, kořeny má na severní Moravě. Tým, který vznikl, mi pak pomohl spoluvytvořit všechno, co jsem poté, kdy jsem kývl, chtěl udělat.
V minulosti bylo několik témat, ke kterým jste se nechtěl moc vyjadřovat. Filmový dokument je ale dílo, které, aby mělo smysl, vyžaduje otevřenost protagonistů. Narazil jste v tomto ohledu na nějaký problém?
Díky filmu jsem sáhl do všech archivů a podíval se po všem, co jsem kde řekl a co se o mně napsalo. Při tom jsem si uvědomil, že dojem, že se nechci k některým věcem vyjádřit, je mylný.
Přečetl jsem a zhlédl své dávné i nedávné rozhovory a přesvědčil se, že jsem se odpovědím nevyhýbal. Odpovídal jsem na všechno, takže není téma, které bych ve filmu nechtěl otevírat.
Snad jen jedno. Možná je to zvláštní, ale nechtěl jsem do něj vtahovat svou rodinu, své nejbližší. Ve světě plném různých záští se snadno může stát, že dá-li někdo na piedestal své děti a vnuky, mohou pak být vystaveni určitému tlaku. A to jsem nechtěl.
Jaromír Nohavica
Narodil se 7. června 1953.
První píseň napsal již ve svých osmi letech. Na kytaru hraje od svých třinácti let.
Veřejně začal vystupovat v roce 1982.
Své písně začal vydávat již v osmdesátých letech.
Také si myslím, že v mé rodině není téma, o kterém by bylo třeba mluvit. Se ženou žijeme více než padesát let a fungujeme naprosto normálně. Má žena se ve filmu mihne, děti také, ale téma rodiny je v něm upozaděné.
Pokud jde o další témata, ať už muzikantská, či životní, nebránil jsem se vůbec ničemu. Na všechno jsem odpověděl. Otevřel jsem celý svůj archiv, i tu část, kterou za svého života schraňoval můj táta. Dal jsem k dispozici i své fotografie. Víte ale, co ještě mě k filmu přivedlo?
Netuším.
Můj dlouholetý kamarád Tomáš Linhart, který se stará o mé internetové stránky, za mnoho let, po která se mnou jezdí po světě, vytvořil filmový archiv, který je jedinečný. A tak jsem chtěl lidem svůj život ukázat i skrze záběry, které vznikaly na mých cestách od Ameriky až po Moskvu, na místech, kde jsem byl a hrál.
Pokud vím, film trvá kousek přes sto minut. Dalších osm hodin materiálu ale zůstalo nevyužito. Jistě ještě zvážíme, co s tím uděláme.
Jaromír Nohavica na snímku k videoklipu i filmu
Vždy jste říkal, že odpovědi na věci kolem vás jsou ve vašich písničkách. Při své předešlé otázce jsem měl nicméně na mysli třeba odpovědi na věci kolem vaší údajné spolupráce se Státní bezpečností. K tomu tématu jste se ve filmu dostali?
Dostali, a dokonce bych řekl, že se jemu i dalším ožehavým otázkám věnuji hodně. Říkám vše, co vím a co je mi známo. Ten film je otevřené povídání o celém mém životě, od chvil, kdy jsem poprvé na tomto světě otevřel oči, až po nedávné časy, kdy jsem si jel do Ruska pro vyznamenání, což mi mnozí lidé strašně vyčítají.
Výhodou je, že obrazový materiál má trochu jinou výpovědní hodnotu než psaný. Písmena v tisku jsou černá a čtenář si při jejich čtení musí emoce zpovídaného domyslet.
Když se ale dívám do kamery a divák vidí mé oči, může si udělat názor na to, jestli mi věří a jestli to opravdu bylo tak, jak říkám.
Bavilo vás natáčení?
Film sice vznikal dva roky, ale v tom je započtena veškerá příprava. Natáčecích dnů bylo čtrnáct a já si při něm absolutně vyvětral hlavu. A když jsem přijel v noci domů a usínal, pořád jsem si ji větral.
Přijeli jsme na místo, kde jsme třeba dvě tři hodiny natáčeli. Já před kamerou vyprávěl a vzpomínal, přičemž to vždy bylo tak silné, že mi to v hlavě otevíralo jakési zásuvky. Když jsem se pak vrátil domů, myslel jsem pořád na věci i drobnosti, které s tím tématem souvisely. Byla to sebeočistná lázeň a někdy, a to přiznávám, pro mě byla náročná.
Nebudu lhát, že jsem vždycky jásal, že se jede natáčet. Ano, bylo to náročné. Ale co není náročné?
