RECENZE: Film Bolero je poctou skladbě i Maurici Ravelovi

Pro Fontaineovou je to již druhý životopisný film o slavné osobnosti, v roce 2009 natočila Coco Chanel s krásnou Audrey Tautouovou v titulní roli. Také pro postavu Maurice Ravela vybrala pohledného muže. Raphaël Personnaz, kterého si pamatujeme z předloňského filmu Julie, co by bylo, kdyby… je fešák, který je dokonce do určité míry Ravelovi podobný.

Fontainová v krátkém prologu zabrousí do doby, kdy se mladý Ravel poprvé (a pak ještě pětkrát) pokouší získat Římskou cenu, což bylo stipendium pro studenty umění, založené v roce 1663 za vlády Ludvíka IV. a zrušené až v roce 1968 tehdejším ministrem kultury.

Už tento prolog ukazuje Ravelovy pochybnosti o sobě samém i nesmírně silné pouto k matce, které mělo možná později vliv na jeho komplikovaný vztah k ženám. Měl mezi nimi velmi mnoho přítelkyň z pestrých společenských kruhů od pařížské smetánky až po prostitutky, ale skutečnou partnerku a milenku žádnou.

Nicméně ženy měly lví podíl i na vzniku legendárního Bolera. Začala to v roce 1928 baletka a choreografka Ida Rubinsteinová, která si od Ravela objednala hudbu ke svému novému představení. Ale Ravelovi se v té době nedařilo, cítil vyprázdněnost, neměl sebemenší nápad, dokonce se před ní schovával.

Teprve když se vlivem své další přítelkyně Misie, kterou miloval, ale „ženatý byl s hudbou“, snažil vyrovnat se svými traumaty z minulosti, strachy a depresemi, najednou z něj dílo doslova vytrysklo. Jeho rytmus se náhle podobal rytmu Ravelova života, jeho smyslnost byla elektrizující, což pochopila dříve vizionářka Rubinsteinová než Ravel, kterého úspěch Bolera až překvapil.

Fontainová s Personnazem představují Ravela jako dosti složitého, melancholického i depresivního muže, který má nicméně velké charisma, velmi dbá na vlastní eleganci (v pozici dirigenta nejde bez lakovek ani zkoušet) a vášnivě kouří oblíbené cigarety.

Podobně elegantní je i film. Skvěle kulisami i kamerou vystihuje prostředí pařížské bohémy konce dvacátých let, a přitom se mu daří vtáhnout diváky do Ravelových pocitů, ať je na úspěšném americkém turné, nebo se trápí u klavíru.

A pak je tu samozřejmě hudba. Vedle Bolera, které pro film nahrála Bruselská filharmonie s dirigentem Dirkem Brosséem, zaznějí i fantastické skladby pro klavír. Do řady děl se zaposloucháme, když sledujeme Ravela při dirigování.

Film má pomalé tempo, přičemž dost času vyplňuje jednak nádherná hudba, ale také až zbytečně dlouhé záběry na Ravelovu rozervanost. Jakkoliv není nepříjemné se na jeho představitele dívat, plné dvě hodiny, které naplňuje zrod jednoho krátkého díla, jsou přece jen moc zejména proto, že příběh Ravelova života ve filmu zase tak poutavý není. Je spíše poctou umělci, od jehož narození letos uplynulo 150 let.