RECENZE: Dracula: Příběh lásky nabízí ohrané fráze, melodrama a erotiku plnou vzájemné chemie

Nový titul představuje už druhou letos uvedenou adaptaci Stokerova díla, a to po hororu Nosferatu amerického režiséra Roberta Eggerse. Co do velkoleposti výpravy a hvězdných jmen v hereckém ansámblu jsou si relativně podobná. Dracula: Příběh lásky ale vedle něj prohrává z hlediska scénáře.

Besson, jenž ke svým celovečerním počinům odjakživa píše dialogy, se soustředí výhradně na Drákulovu oddanou lásku vůči jeho ženě Elisabetě, kterou tragicky ztratí při krvavé bitvě s Osmany. Rozezlen na boha, jemuž sloužil a který mu vzal partnerku, se zřekne víry. Za to je potrestán nesmrtelností, respektive přeměnou ve vampýra.

Nekonečného množství času, které náhle získává, se rozhodne využít k horečnému hledání ženy, do níž se jeho milovaná převtělila. Správně se domnívá, že její nevinná duše na onom světě nezůstala a že se jednoho dne znovu shledají.

Z konce patnáctého století v Transylvánii se postupně dostává až o čtyři sta let dál, do Paříže na prahu Belle Époque. Tam nachází svou vyvolenou Minu, jež se ale má brzy provdat za jiného muže.

Zaměření se čistě na Drákulovu pátrací obsesi a bizarní milostný trojúhelník by znamenal vhodný tvůrčí úkrok stranou od hrůzy, kdyby už tento nápad v roce 1992 nerealizoval v dodnes ceněném snímku Dracula slovutný Francis Ford Coppola. Na Bessonově interpretaci klasiky je pohříchu znát výrazný vliv právě této úspěšné předlohy.

Mezi hlavními herci, Calebem Landrym Jonesem coby Drákulou a Zoë Bleu v roli Elisabety/Miny panuje velmi hmatatelná chemie, která přímo čiší z jejich společných erotických scén. Neverbální vykreslení neporušitelného svazku je největším vkladem filmu.

Pokud by je divák jen sledoval a zacpal by si při tom uši, patrně by si odnesl lepší zážitek. Pronášené repliky veškerých postav jsou přehlídkou floskulí o síle pravé lásky a nesmyslnosti bytí, pokud ji člověk během života nenalezne, případně pozbyde.

Z evidentní snahy o pochmurnou romanci se tudíž stává prachsprosté melodrama zabalené do přitažlivého světa.

Kostýmy, masky, architektura a efekty snímku působí poněkud draze na to, že jde o evropskou produkci.

Zpočátku poutají pozornost, ale jakmile nastoupí obživlí chrliči jakožto Drákulovi ochránci v nepovedené počítačem vygenerované podobě, je z toho domýšlivá autorská manýra.

Nakonec se zdá, že tato nesmírná vizuální okázalost má zahalit mdlost děje i celkového vyznění filmu, který publiku nic moc nápaditého nepředá. Jako by si Luc Besson jen plnil vlastní sen, totiž ten mokrý.