RECENZE: Dokumentární Akci Monaco kazí hrané pasáže

Manac’h byl francouzský levicový intelektuál, jakých nebylo v poválečné Francii rozhodně málo. Za války se zapojil se do protinacistického odboje, po ní zastával v letech 1945−1946 funkci tajemníka francouzského velvyslanectví v Praze a v letech 1946−1951 generálního konzula v Bratislavě.

Společně s dalšími západními diplomaty byl v roce 1951 vyhoštěn ze země za špionáž a napomáhání k ilegálním útěkům ze země.

Jeho příběh a tragické okolnosti, které vedly k popravě tajemníka francouzského konzulátu Juraje Dlouhého a odbojáře Vladimíra Veleckého, a uvěznění dalších lidí, Trančík přibližuje jednak výpověďmi historiků a Manac’hovy dcery Bérénice, jednak hranými pasážemi.

Celé drama odstartovalo zadržením mladého muže v pohraničním pásmu mezi Bratislavou a rakouským Bergem. Je obviněn z pokusu o ilegální překročení státní hranice, ale při výslechu vyjde najevo, že jeho otec je správcem na francouzském konzulátu v Bratislavě.

Aby se zachránil, podepíše mladík spolu s otcem spolupráci se Státní bezpečností. Mají získávat informace a vybírat dokumenty (například žádosti o azyl) z konzulárního trezoru. Tyto dokumenty vzápětí poslouží jako důkazy o „špionážní činnosti“ francouzského konzulátu.

Protagonistkou dokumentární roviny filmu je dcera generálního konzula Bérénice. Ta se s Trančíkem vrací z Francie do bratislavské vily, kde jako malá žila. Její vyprávění je z celého filmu nejzajímavější, protože je do značné míry podřízeno pohledu dítěte, kterému vzali domov. A zároveň jde o pohled Francouzky, která mluví nejen o svém otci a jeho spolupracovnících, ale zároveň poutavě přibližuje atmosféru ve válečné a poválečné Francii.

Archivní materiály a vstupy historiků její monolog vhodně doplňují. Co však celý film velmi výrazně kazí, jsou hrané dotáčky, v nichž Trančík s herci inscenuje události, jak si představuje, že probíhaly. To by bylo v pořádku, kdyby k tomu nepoužíval všechna myslitelná klišé, která mohla fungovat na začátku devadesátých let, ale dnes působí ze všeho nejvíc trapně.

Vyslýchající při práci nejí, ale doslova „žere“ tlačenku z papíru, funkcionáři se opíjejí na bujarých večírcích, divák musí sledovat dlouhé projevy, zpěvy a tance. A pak zase kruté mučení a popravu.

Nejde přitom o to, nakolik Trančíkova představa odpovídá realitě, ale o to, že už jsou to klišé, která – jako ostatně všechna – léty a nadužíváním ztratila na veškeré působivosti. Divák si tak u každé takové pasáže jen přeje, aby už skončila a film se vrátil k charismatické paní Bérénice.

Problém je možná v tom, že chtěl Trančík mermomocí dostat film do kin, a proto ho natáhl na šedesát minut. Kdyby zůstal u archivních materiálů a vyprávění Bérénice Manac’h, byl by to sice podstatně kratší, ale mnohem působivější snímek.