RECENZE: Club Zero o vzdoru generace Z jen bezcílně provokuje

Rakouská filmařka, jež měla vícekrát na dosah Zlatou palmu z Cannes za počiny Lovely Rita, Hotel nebo nejnověji Club Zero, se znovu rozhodla pro žánr dramatu s přesahem.

Od příměsi mysteriózního hororu, historie či sci-fi se v zatím posledním titulu přehoupla do satirického thrilleru, v němž nastoluje hned několik témat příznačných pro mladou generaci Z. Nepřímo se vyjadřuje zejména k určité přecitlivělosti nynějších teenagerů, kteří se zeširoka zabývají palčivou klimatickou krizí.

Děj rozprostírá do kampusu soukromé střední školy, jejíž studenti z majetnějších rodin začínají navštěvovat lekce takzvaného uvědomělého stravování, které vede nově nastoupivší kantorka, slečna Novaková (Mia Wasikowska).

Co zprvu vypadá jako pokrokový kurz s návodem, kterak si omezováním jídelníčku zlepšit tělesné i duševní zdraví, a navíc ulevit zatížené planetě, se plíživě převrací do vymývání mozků.

Cílem nevinně se tvářící pedagožky je přimět své ovečky až k naprostému půstu, který je podmínkou členství v utajeném společenství Club Zero, krajně připomínajícím náboženskou sektu.

Dobrovolné hladovění je ve snímku obalem, pod nímž Hausnerová skrývá narážky na sílu postupné indoktrinace, poruchy příjmu potravy, zdánlivě dobré úmysly zhoubných ideologií nebo možné důsledky soudobé volné výchovy, kterou mohou nad mládeží převzít učitelé, případně jiná vlivná persona.

Režisérka a scenáristka v jedné osobě vtiskává do dialogů myšlenky, které nesporně hýbou světem a je třeba je neustále zrcadlit ve veřejné sféře včetně kinematografie.

Ptá se, co pro budoucnost Země může udělat každý z nás, nejen političtí aktéři, a zda jsou osobní volby alespoň trochu účinné.

Scénář však neobsahuje takřka nic, co by debatu o ekologii a jiných dotčených fenoménech posunulo do odlišného, novátorského rámce. Tvůrkyně kompiluje vyprázdněné, byť svého času pronikavé úvahy, které mnohdy přinesly změnu. Hlouběji než na povrch dnes již všeobecně známých faktů se neponoří ani v závěru, který spěje odnikud nikam.

Spásným činitelem pozvedávajícím poněkud ochablý rukopis je ústřední představitelka. Wasikowska se svým hereckým jemnocitem vytrvale zůstává na pomezí bezúhonnosti a nenápadné zlomyslnosti.

Pod umným režijním vedením a za zvuků rytmického bubnování, které skvěle přimyká k čistým a oko vábícím obrazům, vyloženě odkvétají její strádající svěřenci. V dobrém smyslu nejúděsnějším směrem se z nezletilých postav vydává Elsa v podání Ksenie Devriendtové, jejíž výkon vrcholí pozřením vlastních zvratků coby formou vzdoru.

Film je kvůli přepálené stopáži necelých dvou hodin ve spojení se slabým scénářem, který přikrývá provokativní slupka, takřka úmorným na zhlédnutí.