RECENZE: Smršť táhnou vzhůru herci

Onen manželský pár, forenzní psycholog Martin Lang (Tomáš Maštalír) a jeho žena Pawla (Aňa Geislerová), přijíždí do poněkud již zchátralého lázeňského domu v horách. Chtějí se tam, daleko od svých běžných životů, pokusit vyřešit vleklou manželskou krizi. Ta má zřejmě původ v těžkém traumatu z minulosti násobeném Pawlinou těžkou nemocí. Čím dále však film postupuje, tím víc se zdá, že věc nemá řešení.

Vedle toho se Martin snaží díky své profesi pomoci rozluštit záhadu několika podivných úmrtí. Od svého kolegy psychologa dostal balík s důkazním materiálem k vyšetřování tragické události, na jejímž konci byli čtyři mrtví, a kolega ho žádá o pomoc. Martin nejprve odmítá, protože slíbil Pawle, že si s sebou práci nepoveze, ale je k ní přitahován víc a víc.

Bebjakovi se podařilo dobře vytvořit hutnou atmosféru lázeňského domu, který od dob minulých neprošel proměnou v žádném směru. Tato atmosféra včetně pozoruhodné výtvarné koncepce umocňuje napětí mezi oběma protagonisty. Jejich nabouraný vztah navzdory snaze najít už skoro ztracenou lásku čas od času vybuchne prudkou hádkou, která objasní leccos z historie manželství.

Méně se podařilo včlenit do filmu druhou linii, vyšetřování. Vychází ze zvláštního úkazu, z větrné smršti, která má údajně způsobovat nejen atmosférické změny, ale i vážné psychické problémy a agresivitu. Zároveň symbolizuje i smršť v Martinově a Pawlině vztahu.

Bohužel však celé vyšetřování působí ve filmu neorganicky, je těžké se pořádně vyznat v tom, co Martin dělá, proč ho to k případu tak táhne a jak to souvisí s jeho manželstvím.

Film má hlavně v první polovině pomalé tempo, soustředí se na hlavní postavy. Výkony Maštalíra a zejména Geislerové jsou výborné, hrají z hloubky svých postav, jejichž prožitky a pocity zprostředkovávají herci silněji, než kolik se toho diváci dozví ze scénáře.

Velmi dobrou úroveň mají i další herecké výkony, a i když je děj někdy dosti zmatený a nesoudržný, diváci se mohou vcítit do toho, co herci v jednotlivých scénách hrají. Závěr je pak z rodu těch konců, které postaví předchozí děj téměř na hlavu, protože se ukáže, že všechno bylo vlastně jinak. Jak, to samozřejmě nelze prozrazovat.

Takové konce bývají někdy zajímavé, protože objasní mnohé z předchozího děje. Ve Smršti se to ale moc nepovedlo, a i když si diváci v tu chvíli některé dosud nesrozumitelné věci spojí, nelze říci, že by do sebe důsledně zapadly. Většímu ocenění by možná prospělo druhé zhlédnutí, ale kolik lidí do toho bude mít chuť, je otázka.