RECENZE: Čáry máry fuk. Druhá Čarodějka slábne vedle energické jedničky

Slavný film, který měl premiéru na prahu druhé světové války, vznikl podle stejnojmenné dětské knížky z pera L. Franka Bauma. Publikum si získal nadčasovým příběhem hlavní postavy, dívenky Dorotky.

Tu tornádo zavane do bájné země Oz, v níž se vydává na výpravu za čarodějem. Společně s nenadálými souputníky zjišťuje, že i když často hledáme lásku a štěstí v dálavách, nakonec je často nalezneme sami v sobě nebo v náruči blízkých.

Chuova Čarodějka základní rámec původního snímku v režii Victora Fleminga chvílemi pozoruhodně rozšiřuje, byť by bez předlohy sama o sobě neobstála. Je tím pádem tak trochu vykalkulovaná.

Vypráví, co se v zemi Oz událo před Dorotčiným nástupem. Především se ale zabývá někdy napjatým, jindy vřelým vztahem mezi titulní, rádoby zlou čarodějkou Elphabou (Cynthia Erivová) a domněle hodnou Glindou (Ariana Grande), který byl předtím spíše na pozadí Dorotčina dobrodružství.

Dynamika mezi protagonistkami ponejvíce fungovala v první kapitole, která se skoro celá odehrávala během jejich studentských let na kouzelnické univerzitě. Školní prostředí oplývající přátelstvím, ale i závistí a šikanou sice nepatřilo k nejnápaditěji vykresleným, ale zajistilo patřičné chvění.

Druhý díl, v němž se hrdinky ocitají v realitě dospělých, v zásadě pouze dohrává témata, která byla dostatečně pokryta v tom předešlém. Elphaba, jež je stále vyvrhelem společnosti, se snaží bojovat za práva zvířat, která čaroděj omezuje obdobně jako Hitler Židy v nacistickém Německu.

Glinda omámená mocí, kterou nečekaně nabyla na konci jedničky, se svým chováním podobá populistickým politikům hlásajícím dobro prostřednictvím prázdných frází. Od zkušených rádců se naučí, že pravda neznamená objektivní fakt, nýbrž tvrzení, na němž se shodne většina.

Snímek zároveň blíže vysvětluje drobné záhady Flemingova originálu, které se týkají postav, jež doprovázejí Dorotku. Na doplňování nyní již ucelené skládačky ovšem není nic moc objevného.

O víc v navazující Čarodějce bohužel nejde. Navzdory příjemnému faktu, že dvojka je o necelou půlhodinu kratší než první díl, baví podstatně méně než jednička a poměrně se táhne.

Průměrně napsané dialogy, na nichž se znovu podílely Winnie Holzmanová a Dana Foxová, děj tentokrát příliš neposouvají. Alespoň jej pozvedávají dobře odvedené muzikálové party, zejména v podání Grande, přestože jsou hudebně i obsahově o něco méně chytlavé než ty loňské.

Dvoudílný film, jehož stopáž je vyšponovaná na takřka pět hodin, by stálo za to razantně sestříhat a spojit do jediného. Ve výsledné podobě je druhá část výrazně slabší než úvodní.