Článek
„Nebýt Amiry, asi by film nevznikl,“ přiznává režisérka Markéta Ekrt Válková. „Její víra v dobro a naději nám umožnila tak dlouho zachycovat jejich život. Amira je velmi pevně zakotvená ve svých hodnotách. Je empatická, otevřená a zvídavá.“
Jak moc se ale režisérka dokázala rodině přiblížit? „Pouhou pozorovatelkou s kamerou jsem nebyla nikdy. Automaticky jsem se hned od začátku stala někým, kdo rodině bezprostředně pomáhá se vším, co je potřeba,“ odpovídá.
Amira Alhariri přijela do Prahy s manželem a dětmi a s sebou si přivezli jen o málo víc než vzpomínky na život, který zanechali ve válkou rozvrácené Sýrii. Během deseti let pozorujeme, jak Amira čelí výzvě, na kterou se nelze připravit: její děti vyrůstají mezi dvěma světy.
V běžných každodenních situacích sledujeme, jak její dcera váhá mezi nošením hidžábu a snahou zapadnout mezi vrstevníky, jak nejmladší syn začíná mluvit lépe česky než arabsky a jak prostřední děti hledají rovnováhu mezi očekáváním rodičů a vlastní identitou.
Zatímco její manžel buduje malý kebabový podnik a pracuje dlouhé hodiny, aby rodině zajistil stabilitu a materiální dostatek, Amira se stává „kulturní oporou“ celé rodiny. Vaří tradiční jídla, vypráví dětem příběhy z rodné země a udržuje kontakt s příbuznými rozptýlenými po světě. K tomu řeší řadu předsudků, které Češi vůči muslimům mají.
Sama k tomu říká: „Překvapilo mě, že si Češi myslí, že arabská žena se v Čechách chce osvobodit z něčeho, v čem doposud žila. Tento obraz je ale zkreslený a zcela mylný. Jsem syrská muslimka, otevřená už od dětství, přestože můj otec je imám (islámský duchovní – pozn. red.); vždy mi dával úplnou svobodu ve všech mých přesvědčeních i v práci.“
Dnes Amira pracuje v pražské Diakonii a pomáhá dalším rodinám najít místo v české společnosti. Život Alhaririových také výrazně změnil pád Asadova režimu, který dokumentu dává přirozený závěr.
