Mira Nosek: Komedií se v Česku na můj vkus točí až příliš

Ne. Dokud před tuto otázku nejste postaveni, nemá smysl na ni odpovídat. Je ale zapotřebí se nad ní šířeji zamyslet. V mém okolí jsou dva lidi, kteří tento problém řešili. Jeden dal ledvinu člověku, jehož neznal, druhý ji nedal vlastní ženě. Ani jednoho z nich nejde soudit, protože se nám to nikdy nestalo.

Udělal jsem takovou soukromou anketu: dal bys, nedal bys. Lidi mi odpovídají, že jasně, mámě nebo kámošce by svou ledvinu dali.

Vždycky se tomu směju, protože to jasné není. Je to velmi těžká polemika. Nedávno jsem četl o pánovi, který daroval ledvinu cizímu člověku. Zůstala mu jedna a paradoxně pak sám dostal nemoc, kterou měl onen obdarovaný.

Přimělo mě o tom přemýšlet. To, co vám říkám, je ale trošku protimluv. Moje filmová postava bez váhání odpoví kladně. Je to týpek, který si řekne: Mám dvě ledviny, tak co bych to neudělal.

Ani ne. Dramatické polohy se hrají hezky, najednou to není jenom o srandě a je víc co hrát. Je to zkrátka herecký úkol, a pokud není všeobecný a poskytne prostor něco vytvářet, vždycky ho uvítám.

Přesně nevím, čím to je. Nejspíš je to dané tím, že v Česku se točí spousta komedií, na můj vkus až zbytečně moc. Hrál jsem však i v řadě jiných žánrů.

Už si to tolik nepamatuju. Aničku jsem tehdy potkal první natáčecí den na hodinu, pak jeden den v autobuse a jednou během společné scény u moře, kde byl i Martin. Jinak jsme se při natáčení Účastníků zájezdů vůbec nepotkávali.

Každý den jsme pendlovali mezi Českem a Itálií. Natáčelo se během divadelní sezony, na přelomu září a října, aby se ušetřilo za lokaci. Byli jsme mladí, takže jsme byli vděční, že točíme. Z dnešního pohledu by to byl mazec.

Přátelák jsme uvedli za covidu, pak se dlouho nehrál. Brzy bude mít v pražském Strašnickém divadle obnovenou premiéru. Od stejného autora tam hrajeme Sladké plody reality.

Následně jsem chtěl přivést na jeviště i Vögelovu hru Ledvina, což nevyšlo. S Matějem Pichlerem jsme se nakonec dohodli, že podle ní vznikne filmový scénář.

Na Vögelově stylu se mi líbí, že trefně útočí na chování současné společnosti, na její pomíjivost, ješitnost a sobectví. Drama v Ledvině je v tom smyslu: Sakra, dneska jsem vyhrál tendr na stavbu, to to s tou ledvinou nemohlo přijít jindy?

Je to fádní, zároveň lidé takoví prostě jsou. Baví mě na něm i to, že do každé hry zapojí postavu, která nikomu nic neprovede a je za to bita.

Ano, určitě si jeho hry zase pročtu a doufám, že má i něco rozepsáno. Na příští rok plánuju v divadle Metro uvést obdobně laděnou, avšak ještě absurdnější hru Suši pro všechny od Kristofa Magnussona. Moc se na ni těším.

Dlouho jsem měl touhu režírovat, za čímž není ambice brát práci vystudovaným režisérům. Chtěl jsem si sám poskládat tvůrčí ansámbl, abychom se všichni znali a slyšeli na sebe.

Šlo mi zároveň o to, aby herci u každé repliky věděli, proč ji říkají. Při rychlosti divadelních produkcí se často stává, že v některých scénách to vědí přesně a jiné jen tak přejdou a myslí si, že si toho publikum nevšimne.

Hrál jsem snad ve třiceti hudebních klipech, mimo jiné kapely ZakázanÝovoce, který shodou okolností režíroval Matěj Pichler. Jejich někdejší kytarista, můj kamarád Václav Vaňura, který si říká Láska, mi jednou zavolal, jestli bych mu neudělal klip k moc pěkné pomalé písničce.

Dávám sám sobě podmínky. Klipy netočím draze a chci se vyhnout efektům, respektive je chci dělat manuálně. A to mi Láska umožňuje.